Z prehistorie pardubického horolezectví

V předválečných letech provozovali horolezectví na Pardubicku pouze jedinci, hlavně skupinka okolo Jana Kynčla. Organizováni byli převážně v hradecké odbočce Klubu alpistů československých.

Tato skupinka pokračovala v činnosti i v letech poválečných. V roce 1949 vznikla další skupinka v chemických závodech v Rybitví. Jejími zakladateli se stali ing. Jiří Mikš se svou ženou, ing. Pavel Grčibner, Dr. Böhm a Helena Rablová. Dne 13.9.1951 byl při Sokole Pardubice I založen horolezecký oddíl, kde se soustředili všichni horolezci z Pardubic i Rybitví. Lezecká činnost směřovala převážně do skal Českého ráje. Byly také podnikány pionýrské výstupy v ledopádech Obřího dolu v Krkonoších. V létě roku 1951 se uskutečnilo první společné čtrnáctidenní táboření v Čierné Javorové dolině ve Vysokých Tatrách. Podařilo se vylézt řadu hodnotných výstupů a také dva prvovýstupy, z nichž zvláště prvovýstup v severní stěně Malého Javorového štítu má svou hodnotu 

Starověk (1953-1963) 

Zdeněk Mužák 

Na podzim roku 1953 oslavila skupina lezců z Rybitví návrat nových členů z vojny "Dnem díkůvzdání" v Prachovských skalách. Tento se později stal tradičním. Vzápětí, dne 2.11.1953 byl při TJ DSO Jiskra Pardubice-Rybitví založen horolezecký oddíl. Do jeho čela byl zvolen ing. Jiří Mikš.

Na začátku roku 1954 měl oddíl deset členů. Tři z nich byli zařazeni do krajského reprezentačního družstva. Přes léto se podařilo vylézt řadu klasických "pětkových" výstupů, mj. Stanislavského cestu S stěnou Javorového štítu.
Tento rok byl rovněž pozoruhodný tím, že vyšla dvě čísla prvního oddílového časopisu "SOŠUNAV".

Hned následujícího roku se uskutečnilo 1. zimní soustředění krajských reprezentantů a cvičitelů v Mengusovské dolině. Táboření skončilo neslavně. Zaútočila sněhová vichřice. Táborníci se uchýlili do chaty kpt. Morávku. Ráno našli na místě tábora jen vyčuhující špičky lyží. Stany a ostatní podstatné věci byly vykopány a odvezeny domů. Některé drobnosti, jako cepíny, vařiče a mačky si majitelé museli přijet vylovit z kleče až na jaře. Za zaznamenání stojí i výsledek toho roku provedené inventury oddílového materiálu: 20 karabin, 2 stany, 2 cepíny, 2 konopná lana.

Počátkem roku 1956 zemřel první předseda oddílu a jeho zakladatel ing. Jiří Mikš. Novým předsedou byl zvolen ing. Milan Trávníček. Další významnou událostí roku bylo pronajmutí chaty v Obřím dole v Krkonoších na zimní sezónu. V roce 1957 oddíl instaloval v Pardubicích propagační skříňku a převzal patronát nad novým oddílem v Holicích.

I nadále pokračuje intenzivní lezecká činnost v Tatrách. Úspěchu dosáhla D.Rongová, která jako první žena v kraji přelezla cestu klasifikace VI jako prvolezec (Stanislavského c. S stěnou Žabího koně).

Koncem roku měl oddíl 16 členů a byl jsem zvolen třetím předsedou. V únoru 1959 dochází k sloučení Jiskry Semtín a Jiskry Rybitví. Oddíl tak dostává nové jméno — HO VCHZ Pardubice.

Tento rok byl pro oddíl velice úspěšný, a to nejen tím, že se za člena přihlásil Vašek Votruba. Bylo zahájeno vydávání druhého časopisu "Zprávy".

Podařilo se nám uskutečnit první pardubický zimní kombinovaný výstup se dvěma bivaky (Javorový štít JZ stěnou, hřebenem na Ostrý štít — bivak, roklí Komarnických na Širokou vežu — bivak, dále hřebenem na Drobnou vežu) a zimní výstup S stěnou Javorového štítu, Stanislavského cestou.

Vyvrcholením celé dosavadní činnosti oddílu byla účast tří členů na zájezdu do Centrálního Kavkazu. Podařilo se nám vylézt Pik Ščurovského (4259 m), Malý Čatyn (4300 m), Ušbinským ledopádem (klas. 111b), Pik Vuleja (4000 m), S vrchol Ušby (4691 m, IVa), Z vrchol Elbrusu (5633 m). Dana Mužáková vystoupila s pravým autorizovaným horským vůdcem z Zermatu na V vrchol Elbrusu (5595 m). Tento oddílový rekord — výstup zdarma se švýcarským horským vůdcem — se těžko podaří brzo překonat.

Roku 1960 se oddíl zúčastnil spartakiádní akce Zapalte ohně na horách. Na přiděleném vrcholu — Končisté — byl oheň slavnostně zapálen, ale dík počasí se jeho jas příliš daleko nedonesl.

Kromě intenzivní činnosti ve Vysokých Tatrách zahájil Vašek Votruba činnost oddílu i na pískovcových skalách. Na Hruboskalsku i v Adršpachu vylezl řadu obtížných cest. Milan Trávníček, Jaroslav Němec a další vykonali celkem 11 prvovýstupů v Teplických skalách. Uskutečnili se i dva zájezdy do Saského Švýcarska.

Roku 1961 se stáváme spoluzakladateli turistického oddílu VCHZ. Činnost oddílu začala postupně stagnovat. Přesto se v Tatrách podařila řada výstupů klas. IV a V (mj. souvislý přechod hřebene z Baraního sedla přes Lomnický štít na Kežmarský štít). Na výroční schůzí r. 1962 byl do čela oddílu zvolen ing. Jiří Přidal. Oddíl měl 25 členů, jednoho nositele I. výkonnostní třídy, dva II. a deset III. třídy. Oddílový majetek představoval materiál v hodnotě 4789 Kčs.

Svým způsobem tu končí jedna etapa činnosti oddílu. Výše uvedená historie zdaleka neuvádí veškerou činnost. Středem zájmu a snažení byly v těchto letech výstupy ve Vysokých Tatrách, zaměřené především na výstupy velehorského charakteru. Tehdejší život horolezců v Tatrách byl daleko jednodušší než dnes. Podmínky pro táboření byly velice svobodné, což poskytovalo daleko větší možnosti. Na pískovcích v té době oddíl významnějších úspěchů nedosahoval. Oblíbené byly naopak výpravy do dosud nepoznaných skalních oblastí. Tatranské výstupy tehdy uskutečněné patří dnes již mezi klasiku. V popisované době však měly uznávanou úroveň a oddíl měl dobré jméno. Jakožto pozdrav a výzvu horolezců první generace uvádím na závěr výstupy uskutečněné r. 1965 v Mexiku na Nevado de Toluca (4577 m), Ixtaccihuatl (5286 m) a Pico de Orizaba (5700 m).

Středověk (1963-1985) 

Jiří Přidal 

1963: Zpráva začíná rokem 1963 a je o dobrodružství tehdy 25 horolezců z TJ VCHZ. Měli kapitál 1632 Kčs (od TJ), vyhlásili, že budou vzorný sportovní kolektiv, a mysleli to vážně. Meda, předsedova nová manželka, vylezla v tom roce na Elbrus (5633 m), aby se zlepšil ženský oddílový výškový rekord.

1964: Toho roku členů bylo už 34. Odehrál se první, nezdařený pokus o tatranský hřeben. Jak taky jinak se starým nemocným člověkem, který neměl ještě po vojně a navazoval se na lano přes pruhované tričko.Oddílová expedice vyplazila, tažena na jednom laně, na prachovskou Kobylu. Nalezla tam zápis: Kobyla VII, Vlasta Musil sólo. Sólovýstupy byly tehdy zakázány a Vlasta se stal novým členem. Přistoupil Dáda. Měl holou bradu a zajímal se o rádia. Po deseti letech fousatý horský vlk s ohněm v očích zdolává direttissimu na Stredohrot. V bivaku u 29. skoby držel Haničku nad kolmou stěnou. Trochu chraptěl. Ona se jmenuje Anna, teď Kalivodová, a používá se k vylezení prásků. Taky přistoupil Gusta. Nejlepší lezec oddílu, který ostatní táhl za sebou. Sedm let nato se nevrátil ze západní stěny Petites Jorasses. 

1965: První horolezecká stovka Jihlava — Pardubice. Tři nadšenci se přesvědčili o tom, že se to dá přežít. O poslední vodu žebrali u pumpy v Dražkovicích. Dosaženy další rekordy: směr nahoru — Zdeněk Mužák-Mexico-Pico de Orizaba (5700 m) směr dolů — Karel Ženíšek, Vlasta Švecová — štrbina pod Strapatou vežou-šťastně přežitý pád zdéli 300 m 

1966: Přistoupil brejlatý člen a vypadal jako Strejda. Jmenoval se Viktor a po deseti letech spolu s Pavlem Kracíkem napsali třicetisedmi stránkového průvodce po skalách v údolí Doubravky. 

1967: Opravdu první expedice beze stanů do Bulharska. 16 nocí v zemi, kde přece neprší, s nejkrásnějším a nejširším širákem na vrcholu Vichrenu.

1968: První přechod tatranského hřebene. Dva Zdeňkové, Gusta, Jirka. Poslední jmenovaný byl jediný, co mu vzadu zbyly kalhoty, jediný, co mohl na nádraží chodit ostatním pro zmrzlinu. Dostali jsme výjezdní doložku pro všechny státy světa na 4 dny a 120 šilinků. S naší TJ vyjíždíme pod Grossglockner a moc chceme nahoru. Cena je 100 šilinků za taxi, 3797 m vysoký vrchol je zdarma. Zbylých 20 šilinků je na tobogan v Prátru. Domů jsme to stihli ještě před uzavřením hranic. Přibito 6 prken ve výšce vodárny N 10. To je první oddílová brigáda ve VCHZ, počátek naší vedlejší hospodářské činnosti. 

1969: Oddílový rozpočet čítá 7800 Kčs. Máme na zimní pobyt na Chatě pod Rysmi. Na počasí už ne. Tak je do historie zaznamenáno slanění jedničky z Kohútiku. Léta ukázala, že to nebylo naposled. Přistoupil Pavel Kracík a u Zeleného plesa uspořádal dosud největší výbuch vařiče značky Bevarex. Po ošetření získal místo hlavy velkou bílou kouli z fáčů. Gusta mu do ní vyřízl dýkou otvory pro oči, čímž mu umožnil výstup jižním pilířem Kežmarského štítu. Ve Vlčí rokli byla učiněna řada prvovýstupů — Demagog, Klíčník, Ospalá, Intrikán, alespoň několik jmen. Dnes už je nikdo nepřeleze, Vlčí rokle je přísně chráněná. 1970 Julské Alpy, druhá výprava. Úřady žasnou, že se nás vrací všech osm. Měli jsme jiné zájmy. Severní stěna Triglavu, Veliky Oltar, podařila se i Comiciho hrana na Jalovec (VI-, Švub, Přidal). A zase něco extra. U Jaderského moře sháníme teplé párky. Alespoň trochu tepla, je říjen. Jinak je tento rok uspořádán první Jizerský cour. A pak už každý rok. 

1971: 43 členů. Novým členem se stává Milan (zvaný Hospodář). Bude o něm ještě řeč.

1972: Stovka vede na Sněžku, jde 120 lidí a pes. Léto v Tatrách končí vyhnáním opovážlivců od Dračího štítu. Celý týden provokovali v tričkách (Vysoká, Volová, Žabí kůň), případně nahoře i dole bez (Žabí plesa). Nakonec viděli téct ledové kroupy v potocích horskými žlaby, do kletrů, stanů, spacáků, do rukávů při slaňování. 

Obr.1: Petr Schnabl (1946 - 27.11. 2022)
 

Petra jsem koncem šedesátých let občas potkával ve Skaláku, který byl mým lezeckým domovem. On tíhnul spíše do Příhraz, kde realizoval i pár prvovýstupů a na „stará kolena“ tam pak chalupařil.  

 

Tehdy jsem netušil, že časem se z Petra stane můj dlouholetý kámoš a hlavně spolupracovník při vymýšlení a organizaci řady významných horolezeckých akcí v podstatě ve všech nejvýznamnějších lokalitách. 

 

Kromě lezení ve skalách, hlavně na písku, věnoval se i lezení v Tatrách, hlavně v zimě. Nevynechal ani mystickou Galerii Ganku. Pak následovaly logicky i výstupy v Alpách, kde se již v r. 1969 „blýskl“ druhým výstupem známé Messnerovy Cesty přátel v SZ stěně Civetty.




Obr. 2: Petr Schnabl překonává okrajovou trhlinu na Lyskammu v roce 1971 

Petrovi se ovšem zalíbily také vyšší kopce, hlavně v oblasti Pamíru. Jako náš první lezec zdolal všechny tři pamírské sedmitisícovky. Zúčastnil se i našeho vůbec prvního prvovýstupu na Pamíru a to v r. 1975 severní stěnou Piku Lenina. 

Obr. 3: Petr Schnabl pod vrcholem  Štítu Korženěvské v roce 1977
 

Koncem sedmdesátých let a po celá osmdesátá léta jsme s Petrem tvořili bafuňářské „lanové družstvo“. Já byl v horolezeckém svazu šéfem trenérské rady, obdoby dnešní komise alpinismu a Petr byl předsedou mezinárodní komise.

Po dlouhá léta jsme tak měli na starosti organizaci i zajištění vrcholných akcí horolezeckého svazu, a to od letních i zimních Alp, Kavkazu až k Himálaji.  Dost jsme racionálně využívali tehdy téměř jedinou možnost výjezdů – reciproční akce se zahraničními lezci. Byli to Rakušané, Švýcaři a hlavně Italové. Nepochybně vrcholem byla dobrodružná akce s objevením a zdoláním nejvyšší skalní stěny Země, 4.500 m vysoké západní stěny Dhaulagiri I. Petr to označil za šílenství… Nakonec k této stěně směrovaly celkem 3 expedice k novým cestám v letech 1984, 1985 a 1988 - ta ještě v kombinaci s prvovýstupem Z stěnou Annapurny I. 

Obr.4: Petr Schnabl při výstupu v západní stěně Dhaulagiri I v roce 1984 

Paradoxně jsem přesto s Petrem společně nelezl. V roce 1972 jsme s Joskou Rakoncajem vylezli S stěnu Lyskammu a S stěnu Matternornu a spolu s námi lezla dvojka Petr Schnabl a Zdeněk Brabec. Potom jsme společně v r. 1977 vylezli na Pik Korženěvské a až pak následovalo lezení v Z stěně Dhaulagiri. Po letech spolu s Jarýkem Stejskalem nás čekal ještě výlet do oblasti Mardi Himal. Jinak nic… Ve skalách jsme spolu chodili na pivo. 

 

Petr se významně zapsal do našeho horolezectví a vysokohorské turistiky také organizací řady treků do Nepálu především pro své kamarády. Absolvoval snad vše, co lze v Nepálu projít včetně těch nejnáročnějších tras.



Obr.5: zprava Petr Schnabl, Jirka Novák a a Jarýk Stejskal na treku, v pozadí Annapurna South, 2017

Řada přátel hor bude jistě na Petra vzpomínat v dobrém také proto, že po léta vedl významnou prodejnu map a průvodců KIWI. Byl to zásadní „základní tábor“ informací o horách celého světa. 



Obr.6: Petr Snabl, 2017

Petře – díky za vše…  Zůstaneš v našich vzpomínkách! 

Z propadliště času se podařilo vydolovat archivní kopii dnes již neexistujícího webu, jehož podkladem byl tiskem vydaný průvodce LAŠTOVIČKA Petr st., SLAVÍK Jiří, NOVÁK Jiří, PLESKOTOVÁ Zdenka, ARNOLD Bernd (1993): Labské pískovce - vybrané stěny.
 

Z dnešního pohledu to má již jen historickou cenu, za těch 29 let ve stěnách vznikly desítky dalších cest a topa stěn již nemusí být tak jasná, jako kdysi (jestlliže tam v roce 1993 bylo pět kruhů, dnes jich tam klidně může být i dvacet a pak se v tom čert vyznej).

Seznam těch co odešli:

Daniel „ Bobul“Jung, + 1984 Mt.Blanc

Bohouš Vele, Mt.Blanc+ 1984

Láďa Hebelka Mt. Blanc + 1984

Petr Hásek

Herzán

Jaroslav „jerry“ Procházka

Vladimír“ Hupík“ Vladev

Karel“ Míša“ Barth

Ivo Čapek

Wolfgang Habel

Ladislav Mejsnar Huascaran + 1970

Alexandr Geci

Vladimír „Magneťák“ Ledecký

Tomášek sen.

WernerTrostl

Wronka „ Hohe“

František“ Feri“ Patočka

Petr Kopal 1. Předseda HO

Oldřich Kopal

Ernest Hanisch

Předem děkuji za pomoc. Můžete mi to poslat na email pecak.mira@tiscali.cz nebo zapsat sem do diskuse k článku.

Prof. Alois Schmidt (? –  30.7.1895)

 

Kdy a kde se Alois Schmidt narodil, je dosud velká neznámá. V Chomutově působil jako profesor učitelského ústavu. Je znám především jako spoluzakladatel zdejšího Erzgebirgsvereinu v roce 1880, jehož byl až do své tragické smrti v roce 1895 předsedou. Alois Schmidt zahynul v severní stěně Triglavu a pochován byl v obci Mojstrana. V roce 1975 při cestě M. Kutílka na Aljažov dom ještě jeho hrob existoval.

 

První zaznamenaný průstup severní stěnou Triglavu uskutečnil v létě roku 1890 trentský lovec a alpinista Berginc. Ten prostoupil stěnu v levé části levým žebrem a cesta je dnes označována jako Slovinská. Další cesta severní stěnou byla prostoupena až v roce 1906 německými alpinisty po žebru vpravo od Slovinské cesty. Cesta se nazývá dle národnosti prvovýstupců Německou cestou. Pokoušel se snad Alois Schmidt v roce 1895 o druhý prvovýstup severní stěnou. Kdo byli jeho spolulezci? Tyto otázky zůstanou již asi nezodpovězeny. Každopádně severní stěna Triglavu je dodnes pojmem a samotný fakt pohybu Aloise Schmidta před téměř 120 léty v této stěně podává obrázek o jeho lezeckých kvalitách.

Rok po tragické smrti – v roce 1896 – byl odhalen Prof. Aloisi Schmidtovi mohutný pomník ve tvaru mohyly v dnešním Bezručově údolí. Autorem pomníku a okolí byl místní sochař Günzl.

 

Obr.2: Na obrázku je zachycena původní podoba pomníku a do dnešních dob dochované torzo – vrcholová část pomníku, která je na místě dosud.

15 září 1946 došlo na žádost Poštovního úřadu k násilnému přejmenování údolí nazývaného Grundtal (Dolina, Dolinka) na Bezručovo údolí a zároveň k slavnostnímu „odhalení“ pomníku Petra Bezruče. Lépe řečeno ke znesvěcení Schmidtovy mohyly upevněním nové desky. Později zmizely, krom již zmíněné vrcholové části, i ostatní fragmenty památníku a jejich osud není znám. Méně honosný památník Petra Bezruče, který nemá s krajem nic společného, je na místě původní Schmidtovy mohyly dosud.

 

Theodor Grohmann  (1844 – 1919)

Narodil se 27.4.1844 ve Cvikově u Krásné Lípy jako jeden ze tří synů významného textilního průmyslníka Carla Grohmanna. Rodinná firma ve Cvikově a následně v nedaleké Lindavě skvěle prosperuje. V roce 1866 se Theodor se svým starším bratrem Martinem (1840 – 1914) osamostatňují a získávají oprávnění na provoz barvírny v Bystřanech na Teplicku (bratr Johann však i do tohoto podniku spoluinvestuje. Johann v roce 1874 po smrti otce přebírá barvírny u Cvikova).

 

Oběma bratrům výroba kvetla a obchod se dařil. V roce 1888 kupují Martin a Theodor od hraběnky Černínové zámek v Benešově nad Ploučnicí, kde taktéž nechali vystavět v r. 1883 dvě přádelny bavlny a dvě barvírny příze (pozdější Benar). Tento podnik byl svého času největší textilní budovou v Evropě s výkonem 1000 PS a tandemovým parním strojem – největším v Čechách. Tento stroj byl během 2. světové války sešrotován.

 

Přes fakt, že největší majetek neměli v Teplicích, pravděpodobně díky evropskému věhlasu místních lázní a čilému společenskému životu se rozhodli bydlet právě zde. V roce 1894 Martin koupil právě osiřelou neorenesanční budovu německého klasického gymnázia v Lipové ulici (pro školu byla určena nová budova na Mont de Ligne, dnes obchodní akademie) a nechal ji Johannem Davidem Ferberem v letech 1894 - 1986 přebudovat v reprezentativní rodinné sídlo. Velkolepou okenní malbu dodal Carl de Bouché, zakladatel mnichovského ateliéru pro malbu a sklo. Od roku 1946 slouží vila teplické knihovně.

 

 Od 90. let podnikají oba bratři také v důlním průmyslu. Šířící se uplatnění parního stroje výrazně zvýšilo poptávku po hnědém uhlí podkrušnohorské pánve, zájem byl navíc akcelerován od poloviny století budovanou železnicí. V roce 1891 – 1892 získali bratři Grohmannové rozsáhlý komplex dolových měr u Kundratic, Podhůří, Vysoké Pece, Drmal a Dřínova, na nichž vznikl roku 1892 největší báňský podnik chomutovské a jirkovské oblasti, důl Grohmann. Důlní komplex byl původně nazván Elly, později Karel a nakonec jen Grohmann (po roce 1948 maršál Koněv). Hlavní těžní jáma Karel byla spojena vlečkou se železniční stanicí v Jezeří, kde bylo také ředitelství tohoto podniku.

 

Na dole Grohmann se dobývala zásekovým komorováním na zával zhruba 20 - 30 m mocná sloj uložená asi 110 m pod povrchem a obsahující uhlí o výhřevnosti až 4200 cal. Při otvírce jižního dolového pole byla roku 1899 neočekávaně naražena stará vydobytá komora o rozměrech 10 x 30 x 3 m, čímž došlo k průvalu cca 800 m3 vody a bahna, který způsobil smrt tří horníků.

 

Provoz na dole Grohmann dosáhl záhy značných rozměrů. Na začátku 20. století zde 390 horníků těžilo kolem 200 kt uhlí ročně, před 1. světovou válkou 500 horníků těžilo 300 kt uhlí ročně. Později se zde těžba udržovala do roku 1939 na úrovni 400 kt uhlí ročně. Pracovalo zde 750 až 800 horníků. Hospodářská krize se dolu prakticky nedotkla.

 

Něco málo uhlí vytěžili bratří Grohmannové povrchově v místech dnešního Lesoparku Chomutov.

 

Těžiště příjmů však rodina stále měla z textilek. K původní barvírně v Bystřanech nechali bratři Grohmannové v době konjuktury postavit v letech 1900 – 1901 soukárnu a následně i přádelnu na zpracování egyptské bavlny. Projektantem výstavní přádelny v secesním stylu, jejíž patra jsou nesena moderní ocelovou nýtovanou konstrukcí od firmy Franz Zimmermann ze saského Werdau, byl v letech 1906 až 1907 opět teplický stavitel Johann David Ferber. Dnes je kdysi výstavní budova továrny v havarijním stavu.

 

V roce 1914 umírá Martin a v roce 1919 Theodor. Martinovy synové Kurt a Hans Jörg dědí majetky na Benešovsku, (pravděpodobně). Syn Theodora Arwed (narozen 1874) byl posledním obyvatelem vily v Lipové ulici a majitel bystřanského podniku. Arwed byl s manželkou jako 71-letý po 2. světové válce vyhnán a na odchodu z města, k jehož rozvoji jeho rodina nemálo přispěla, do krve zmlácen. Rodina se do historie Teplic zapsala na větším počtu míst, než bylo dosud zmíněno. Martin Grohmann např. odkoupil v roce 1906 Lipový dvůr a Theodor byl na počátku 20. století poslancem českého sněmu a také předsedou teplické sekce Německého alpského spolku, čímž se konečně dostáváme k Theodorovým aktivitám týkajících se hor.

 

Mimo jiné aktivity byl Theodor zaníceným milovníkem přírody a zejména pak Stubaiských Alp, kde jako horolezec vystoupil na téměř všechny vrcholy. Pravděpodobně lezecky působil i na Tannichu a Seebergu v Krušných horách.

 

Grohmannhütte

 

V červnu 1886 se teplická sekce Německého alpského spolku rozhodla koupit pozemek pro výstavbu chaty v masívu Vedretty v nadmořské výšce 2254 m. Výstavbu chaty financuje T. Grohmann a 27.8.1887 je slavnostně otevřena. Jedná se o první přístřešek postavený v této oblasti Stubaiských Alp. Bohužel, chata byla zcela zničena lavinou hned v následující zimě. Theodor Grohmann okamžitě financuje výstavbu nové chaty opodál na bezpečnějším místě a chata po něm byla později pojmenována. V následujících letech byla několikrát chata poničena a vydrancována. Po 2. Světové válce byla předána do správy CAI Bolzano, nyní je ve správě CAI Sterzing. V letech 1998 – 2000 byla chata zcela zrekonstruována a poskytuje více než 10 lůžek i stravování. Provozována je v závislosti na počasí od začátku června do konce října. Známa je rovněž pod italským názvem Rif.  Vedretta Piana.

Teplitzer Hütte

 

Prakticky současně je budována 330 m nad bivakem Grohmann teplickou sekcí DÖAV  impozantní Teplická chata. Toto působivé útočiště se nachází v nadmořské výšce 2586 m a je výchozím bodem pro výlety ve skupině Montarso/ Feuerstein. Chata byla slavnostně otevřena 14 8. 1889 a byla okamžitě obležena davy horolezců. Brzy z důvodu zvýšení kapacity dochází k jejímu rozšíření a 18.8.1898 je otevřena přestavěné Neue Teplitzer Hütte. I výstavbu této chaty Theodor z velké části financuje. Po válce chata přechází do správy CAI Sterzing a je známa rovněž pod italským názvem Rif. Vedretta Pendente.

Müllerhütte

V roce 1911 převzal Theodor Grohmann finanční závazky této sousedící chaty a přispěl tak nejen k dalšímu zpřístupnění jižní části Stubaiských Alp, ale i k další existenci chaty samé. Müllerhütte leží v nadmořské výšce 3145 m a je známa též pod italským názvem Rifugio Cima Libera.





 

Josef  Franz Brechensbauer  (1867 – 1945)

 

Narodil se 3.11.1867 v Chomutově. Pocházel z vídeňské měšťanské rodiny a jeho rodiče přišli do Podkrušnohoří z Rakouska za prací, když vypukla industrializace severních Čech.

 

Již jeho otec využíval každé příležitosti k vandrování a on tuto zálibu podědil. Už jako dítě chodil s otcem po horách a modrou a bílou barvou značili výletní trasy, popsané v dílku „Teplitzer Bezirkes“. Otec mu byl v turistice prvním učitelem.

 

 

Po škole a studiích v Chomutově působil na Teplicku jako kantor a roku 1913 je jmenován řídícím učitelem v Teplicích - Šanově. Jeho snem bylo propojit hřebenové cesty ze Sárska až do Slezka k řece Odře. Byl spolupracovníkem listu Teplitz-Schonauer Anzeiger (Teplicko – Šanovský oznamovatel) a v letech 1905 - 1920 redaktorem místního turistického časopisu Erzgebigs-Zeitung. V roce 1907 založil a vedl první lyžařský klub v Teplicích. Pátral po původu místních jmen osad, sbíral lidová pořekadla a přísloví. Mimo zaměstnání se ovšem věnoval Teplickému horskému spolku (Gebirgsvereinu), jehož byl předsedou v Teplicích a od roku 1925 byl hlavní vedoucí svazu německých Gebirgs und Wandervereine v Československu, který měl sídlo v Ústí nad Labem.

 

Josef Brechensbauer zemřel v 78 letech 9. září 1945 ve svém domě v Zeidlerstrasse č. 12 v Teplicích, jeho manželka o několik měsíců později v teplické nemocnici 30.1.1946. Místo hrobů je neznámé.

 

Teplický horský spolek sdružoval:

 

T e p l i t z e r  G e b i r g s v e r e i n  f ü r  d a s  E r z -  u n d  M i t t e l g e b i r g e

von Ebersdorf bis Göhren

 

E r z g e b i r g s v e r e i n  B r ü x - O b e r l e u t e n s d o r f

von Göhren bis Kleinhan

 

E r z g e b i r g s v e r e i n  G ö r k a u

von Kleinhan-Kallich

 

E r z g e b i r g s v e r e i n  K o m o t a u

von Kallich bis Sebastiansberg

 

E r z g e b i r g s v e r e i n  P r e ß n i t z

von Sebastiansberg bis Dörnsdorf                                                                                    

 

E r z g e b i r g s v e r e i n  K u p f e r b e r g

von Dörnsdorf bis Hofburg

 

První krušnohorská hřebenovka (Der Erzgebirgs-Kammweg)

 

Dne 28.2. 1904 se sešli v Chomutově zástupci Horských spolků severozápadních Čech, kde se dohodli na vytvoření první značené cesty po hřebeni Krušných hor. A v roce 1906 byla na světě první mapa Krušnohorské hřebenové cesty. Cesta vedla po hřebeni z Děčína do Aše a měřila 240 km. Inspiraci si tvůrci hřebenovky vzali z již 2 roky existující  lužickohorské hřebenovky a proslulé soustavy chodníků Pizgauer Spazierganges v Alpách.

 

Nejvíce se o vznik hřebenovky zasloužil právě tehdejší zapisovatel Horského spolku z Teplic Josef Brechensbauer, jenž byl jako delegát na shromáždění 28. února 1904. Později napsal průvodce po hřebenovce.

 

Přes počáteční odpor a potíže, byla v roce 1905, za účinné podpory saských spolků, cesta po hřebenech z Děčína do Aše vyznačena, a to tabulkami s modrým hřebenem. Tím byly pro poutníky odemčeny cesty za krásami a zvláštnostmi Krušných hor.

Vznik hřebenovky provázely dohady, zda má jít o tzv. „čistou hřebenovku“, či cestu vést i po vyhlídkách a zajímavostech poblíž hřebenu. Nakonec byla zvolena čistá hřebenovka.

Cesta se podle Brechensbauera dala zdolat za 9-10 dní, respektive za 4-5 dní v zimě na lyžích. 

 

Značení bylo provedeno takovými smaltovanými tabulkami:

 

 

Tyto modré značky vymyslel v roce 1902 továrník August Otto z Varnsdorfu. Tu víc zkorodovanou zachránil v roce 1990 Mathias Großer ze Sebnitz v Sasku, když si po 60-ti letech chtěl připomenout, kudy chodil přes Bělou do Děčína do školy. 

Pro modernisty jsem klasik, pro mladý klasiky jsem modernista, čert aby se v tom vyznal! A jak to tedy se mnou je doopravdy?

 

Někdy v roce 1983 se náhle objevil na učilišti Stavokombinátu, kde jsem se tehdy učil na zedníka, nový spolužák Votýpka a jen co se trochu oťukal, už začal vyprávět neuvěřitelný historky o horolezcích v Ádru.

 

Jelikož byl o rok starší, než my (nevyšel mu jeden rok na jiném učilišti), tak jsme ho prostě žrali. Každou jeho historku jsme přímo hltali – jak se snídají v bufetu čtyři piva a dva rumy a pak se jde lézt do skalního města, jak věčně někdo padal na zem, než to nakonec dal nebo divoké historky z horolezeckých večírků ve starém hotelu. Padala jména jako Kamzík, Sojkyn, Bíba, Václav a další. Bylo to poprvé, co jsem se dozvěděl, že existuje nějaký lezení po skalách.

 

8. listopadu 1985 jsem se úplně náhodou připletl na poslední slanění HO Ještěd a Lokomotivy na Hubertce v Jizerkách, kde jsem poznal Čokaře, Flosmana a bratry Vytiskovy. Po kvalitním večírku, jak to na posledních slanění bývá, jsem se zeptal, kdy bude příští večírek, na což mi bylo řečeno: „Hele, my jsme horolezci a jestli chceš s námi jezdit do skal a pak pařit, tak musíš taky začít lézt!“ Co bych pro pařbu neudělal. Tak prostě začnu lézt..

 

V sobotu 11. ledna 1986 přišel ten den s velkým D! Jel jsem s Čokařem a Petrasem lézt do Jizerek. Na Stojku lezu svou první cestu, NC II. Prvně jsem slyšel na vršku kluky hulákat „Hurá, máme Horám zdar!“. Pak mi bylo vysvětleno, že jsme na téhle věži v roce 1986, jako první, a to že je ten Horám zdar. A taky, že bych si měl sehnat autopásy a doktorský nitě a mistr Čokař že mi vysvětlí, jak si ušít sedák, jak se navázat na prsák, no a Petras že mi svaří na učňáku Plastymatu osmu, aby mě pořád nemuseli spouštět, jak pytel hoven, protože slanit na Dülfera, na to nemám..

    

 

Jizerky,  Mechová věž, cesta Ochránců přírody. Ač IV, byl to boj. Kdo zná Jizerky ví, o čem mluvím. 20.1.1989

 

Pak přišlo období shánění lezeckého matroše. Karabiny, kde se dalo a s pochybnou kvalitou, lana, který po chvíli strašně ztvrdly, ploché smyčky ze švadlenky, také přešívání bačkor na lezení, řezání špuntů u kopaček a shánění různých lepiček na podlepení, transparenty na jizerský padesátce se zásadně vracely bez šňůr a padákové šňůry, to byl hotový poklad! Později se už sem tam objevovaly první sedáky od Nevyhoštěných, který alespoň na tu dobu znamenaly nějakou kvalitu. Prostě nic jiného v té době opravdu nebylo možné sehnat, a tak se často lezlo v neuvěřitelných unikátech.

  

27.4.1986 - První tlama. Samozřejmě natvrdo. Bylo to na Vajoletkách, Oldova cesta VI, z vršku do kruhu.

 

21.8.1986 - První vyvedená sedma. Břízková na Suškách. Tehdy se cesta lezla přes břízu, teď už je tam kruh, což je dobře, protože ta bříza byla dost hrozná!

 

9.9.1986 - Poprvé v Labáku. Do té doby jsem si naivně myslel, že Sušky jsou největší skály v Československu. Když jsem uviděl poprvé Labák, tak mě to úplně morálově zadupalo do země. Šli jsme od Bělináče. U Želvy to ještě šlo, u Tyršovek jsem už tolik nemluvil a u Presidenta, při pohledu na Big Wall, jsem už prostě jenom mlčel. Jak jinak, první cestu v Labáku jsme si vybrali Starou cestu VI na Vojtěcha. Byl to festival strachu!

 

Pak dva roky zelený pakárny 1986 - 1988. Sem tam nějaký lezení, když zelený mozek opušťák náhodou dal..

 

    

Horní skály, nástup na Dvojče. Sedák ušitý doma z autopásu, rok 1986

 

2.10.1988 - První sedma v Labáku. Pampelišky VII  na Labskou věž. Té cesty si vážím dodnes, protože cvakání prvního kruhu je i pro sedmovýho lezce dost zajímavý.

 

19.11.1988 - Kozelka, Umyvadlo, cesta Šolich. Slušná tlama po hlavě pod druhým kruhem, naštěstí s dobrým koncem..

 

28.1.1989 - Labák, Bělináč. Po ránu zima jako sviňa, tak jsme se Sojkynem (který mimochodem nebyl tak hrozný, jak Votýpka vyprávěl) rozhodli, že balíme a pojedeme domů do Liberce. Uprostřed balení najednou Vláďa řekl památnou větu:

„Do prdele, Cigoš z Ádru! Budeme muset lízt!“ Mně v tu chvíli vypadl z ruky zamrzlý kanystr s vodou, a to jsem ještě nevěděl, která bije! Cikán dorazil k nám, představil nám Stáňu (budoucí Lukavskou) a co prý budeme dělat. Navrhl, že se půjdeme projít pod skalami a pro jistotu vezmeme sebou věci na lezení, co kdyby, že? Samozřejmě se lezlo, nejdříve Podkovák VIIb a pak další. Tu zimu jsme v Labáku lezli každý víkend.

 

8.4.1989 - Po ujištění Cikána, že Ádr rozhodně není tak hrozný, jak vyprávěl Votýpka, jsem se odhodlal vyrazit tam se Sojkynem a Kamzíkem. Vybavil jsem se jako správný Liberečák – tepláky, podkolenky, trika s dlouhým rukávem a hurá, budu lézt za klukama spáry! No, bylo to rychlé. Z Medusy, už ani nevím, co to bylo za cestu, jsem byl krvácející spuštěn, ale další cestu, Východní spáru VII na Koberce, už jsem za klukama vylezl (respektive označil krví). Samozřejmě jsme zase měli Horám zdar!

 

18.4.1986. Vláďa Výtiska a já v nezbytné bundě značky Larysa. Kdo ji v té době neměl, nebyl horolezec..

 

19.7.1989 - Můj první prvovýstup. V Tisé, na masivu Členitá jsem udělal cestu Velký uzel V. Tam jsem také poznal Bělinu, pískovcovou frézu na dělání cest.

 

21.7.1989 - Na Modříně mi bylo dovoleno udělat cestu s kruhem. Do té doby jsem jen asistoval na Karkulku - Paví vejce z bukvic.

 

12.8.1989 Zase na Modříně, na Revizora prvovýstup Indián Joe VII. Proč má ta cesta jen jeden kruh? Zezdola na mě houkli „Hele, mladej, kruhů je málo, lez dál!“, tak jsem lezl..

 

19.8.1989 - S Vytiskou a Flosmanem jsme dělali nové cesty na Snežníku, což bylo tenkrát pole neorané!

 

30.9.1989 - Poprvé jsem dělal cesty se Špekem u Kvočen. Sestroňovická věž - Čokoládový expres VIIIa.

 

11.3.1990 - A první cesta v Labáku, kde jsem se zúčastnil prvovýstupu. Na Plavčíka cestou Motýlek VII.

 

2.6.1990 - Konečně jsme mohli vyrazit na západ, na vápno. Do té doby to byl pro každého z nás jen a jen sen. 

A teď hned Jura! Němčouři se mohli potrhat smíchy, když nás viděli lézt v kopačkách a se smyčkami na sedáku, jak mexický tanečnice!

 

Byla to divoká doba. Dál jsem lezl a dělal cesty na rodném písku, ale také jsme podnikali smělé výjezdy škodovkama na vytoužené vápno. Odvaha nám nechyběla! Deset marek v kapse, polévka Vitana nás živila po celou dobu zájezdu a nadšení bylo za milión. V zimě se prostě jezdilo na vápno a v létě jsme si užívali na písku v rodný hroudě. Poznal jsem plno dobrých lidí, kterých si do dneška vážím. Vývoj v lezení, nejen v matroši, ale i výkonnostně pokročil o hodně dál, což je podle mě dobře.

   

 

 

Skály u Hodkovic a mé vlasaté období

 

Tak jsem to tedy prožil před dvaceti lety já. A jak vidím lezení po těch letech dnes?

Jelikož před mnoha lety jsem si taky šáhl do kouzelného pytlíku, a bylo by stupidní tvrdit, že to bylo jen na jediný cestě, tak jsem si odebral právo, něco někomu vyčítat.

 

Výkonnostně dnes lezu o hodně líp, než před lety, protože jsem zjistil, že pro lezení musím také něco tréninkově udělat, ovšem morálově jsem před těmi 20ti lety lezl odvážněji. Je to vývoj. Párkrát jsem spadl na zem, sem tam blbá tlama natvrdo, viděl jsem otevřené zlomeniny, slyšel hnusný dutý zvuk, když někdo nekontrolovatelně spadl na zem a bohužel jsem byl i u toho, když při lezení člověk skonal. Tak jsem po těch všech zkušenostech jenom přizpůsobil lezení k obrazu svému a je mi úplně jedno, co se v tomto ohledu o mě povídá.

  

Jen mě hlava nebere, když se někomu něco stane při lezení, jak hned vzniknou debaty ve smyslu „Když na to neměl, tak tam neměl lézt, určitě to byl překližkář, patří mu to..“ a jiné dementní výlevy chytráků! Jsou to lidi, co buď nikdy žádnou chybu neudělali nebo místo mozku mají pivní kostku!

 

Mě lezení baví. Je to má radost z pohybu na skalách a jestli polezu výkonnostně cokoliv, tak tu radost mi nikdo nevezme! A hlavně jsem při lezení poznal a poznávám úžasný lidi.

Poslední dobou se o mě mluví a píše poněkud více, a jak jsem vysledoval, byl jsem zařazen do kategorie „Modernista“. No, nevím. Vyvracet vám to nebudu. Spíš vám řeknu, jaké kategorie prvovýstupců a lez

ců vnímám ve skalách já:

 

Prvovýstupci

 

Domácí oblastní prvovýstupci: Většinou mají svoji oblast, kde dělají léta prváče a díky jim máme co lézt. Své uzemí si dobře střeží a udávají, jakým směrem bude oblast ve stylu lezení směřovat. Věnují tomu čas a úsilí a své cesty považují za své děti. Dobrá rada pro správce - nikdy nesmyslně nejděte proti domácím prvovýstupcům. Ač mívají i mezi sebou menší rozbroje, v tomto případě se dokáží okamžitě semknout, jako jeden šik a vyhlásí vám partyzánskou válku, kterou určitě nevyhrajete!

 

Nájezdníci: Najednou se objeví v nějaké oblasti, vůbec je nezajímá, jaké jsou zde tradice a zvyky v dělání cest a přijde jim, že si musí oblast okamžitě upravit k obrazu svému. Domácí prvovýstupci s jejich názory je prostě nezajímají, no a hned je v hospodě co řešit..

 

Potulní prvovýstupci: Nemají žádnou svou stálou oblast, když se někde objeví, tak si nejdřív v oblasti pořádně zalezou a seznámí se s místními lezci u piva a lezení. Pak zde, bez nějakého velkého rozruchu, udělají pár cest, zajímavých svým novým pohledem na věc nebo směrem. Ke spokojenosti místních osvěží vzduch novými cestami a za čas se vydají zase o oblast dál.

 

Já jsem Bůh: To jsou prvovýstupci, kteří zásadně dělají nové prváče o několik stupňů níž, než co normálně lezou. Nejlíp, když lezou IX, tak udělají VII s nádechem VIII. Jištění zásadně dávají co nejdál a pak cítí sladké zadostiučinění, když sedmový lezec jejich cestu nemůže vylézt nebo v ní bojuje o holý život.

 

Ve jménu průvodce: Tak tenhle druh prvovýstupce je pro oblast opravdová pohroma! Chce za každou cenu dostat své jméno do průvodce a často i na úkor kvality cest.

 

Lezci

 

Lezení je pro ně život: To jsou lezci, kteří nemůžou bez lezení existovat a to doslova. Lezení přizpůsobí celý svůj život a lezou, dokud jim to tělo fyzicky dovolí. Na duchu zůstávají mladí i v kmetském věku a je jim jedno, že za mlada byli pro své okolí modernisté a teď jsou zase označováni za klasiky. Každá doba kastuje tyto lezce podle svého pohledu, ale to už si přeberte sami, co jsem tím chtěl říct..

 

Mladí pseudoklasici: Začnou lézt, ale když se rozkoukají a zjistí, že nebudou nejlepší, tak schovají svoji neschopnost na sobě dřít a tvrdě trénovat za pózu obhájce klasického lezení a spasitele toho našeho lezení. Najdou si nepřítele, většinou lezce, kteří lezou dobře, ale s mg, a už mají proti komu bojovat! Sami si s pravidly ovšem hlavu nelámou a hravě si je upraví podle svých potřeb - kruh klidně zatlučou metr od zavrtání, klacek v díře použijí jako hodiny, a pak ho vyhodí, nebo v cestě kličkují, jak zajíc na honu, ale popis zní samozřejmě přímo..

 

Lezec do prvního úvěru: Začne lézt a za chvíli už je chytrý, jak rádio, udělá hned cestu, s každým se zná a se všemi lezl. Pak ho uloví lovkyně a do tří let je svatba, úvěr na barák a už ho nikdy nikdo ve skalách neuvidí. Zajímavý je, že v průměru je to fakt do tří let, co jsem tak vysledoval.

 

Lezec playboy: Má nazpaměť nalezeno pár lehkých a tak dvě těžší cesty, ale jen takové, aby na ně bylo dobře vidět, nejlíp z turistické cesty. Zásadně leze do půl těla, pohazuje přitom svou dlouhou hřívou a neustále oznamuje okolí, jak je ta cesta strašně nebezpečná, jen aby obdivovatelky měly ten správný strach o jeho krásné tělo. No a večer v hospůdce při líčení svých hrdinských kousků je úspěch téměř jistý!

 

Qvakeři: To jsou lezci, kteří lezou takové cesty, že by vás ani ve snu nenapadlo, že se něco takového vůbec dá lézt. Zelené spáry, mechovaté plotny, mokré komíny, slizké kouty. Když jsem ještě bydlel v Liberci poznal jsem pár místních qvakerů. Měli svoje oblíbené oblasti, mraky vylezených cest a každý rok na podzim vyhlašovali cestu roku – samozřejmě čím zelenější, tím lepší. Dokonce měli i svůj rituál v hospodách, říkali tomu dát pivo na pešla - to znamenalo vylít si celý pivo na hlavu. Když v jedné knajpě hostinský jejich rituál kupodivu nechápal a začal je vyhazovat, tak mu odnesli dveře. Přijde vám, že jsou to blázni a nepatří do lezení? Proč? Prostě jsou sví a to je na jednu stranu parádní..

A pak jsou ještě lezci samotáři, boulderisti, horalové, pískaři nebo moráloví lezci, mezi nimiž je nepřekonatelným králem Špek - u něho dokonce platí, že čím je starší, tím je odvažnější a určitě nám ještě vyrazí svými výkony dech! Jsou tu lezci, co lezou jen na vápně nebo průkopníci, kteří hledají a nachází nové oblasti, udělají tam cesty a pak i průvodce (dobrý prospektor je třeba Hubka) a další a další lezci.

  

 

 

Jeník Pleticha současnosti..

 

Myslíte si tedy, že kastovat lezce na klasiky a modernisty je správné? Já osobně to vidím jinak. Pokud někdo neobtěžuje druhé, dodržuje pravidla dané oblasti, tak ať si leze podle svého gusta. Lezení je tu pro každého a ač se to třeba někdy nezdá, podstatu máme stejnou - jsme blázni, co lezeme někam nahoru a nesedíme doma, jako pecky!

Kam mě budete řadit, je vaše věc. Já prostě lezu podle sebe. Pro modernisty jsem možná klasik, pro mladý klasiky modernista. Když jsem začal malovat, tak pro malíře jsem byl lezec, pro lezce malíř. Čert aby se v tom vyznal…

V roce 1953 v březnu proběhlo v Černé Javorové dolině v Tatrách soustředění tehdejšího tzv. reprezentačního družstva.

 

Setkali se zde nejlepší pískaři, Češi, Moraváci a kamarádi ze Slovenska. Jeho vedoucí dr. Jelínek přizval i černovlasého chlapíka, o málo staršího, než jsme byli my, ověšeného fotoaparáty. Nevyžadoval žádnou zvláštní pozornost. Byl s námi na několika lehčích horách, na konci si vzal naše adresy.

 

 

S Radanem Kuchařem na Hindukúši (1965)

 

Když jsme  se vrátili domů, přišly nám od něho nejkrásnější fotografie z hor, jaké jsme kdy viděli. Ihned jsem sním navázali spojení. Přijel za námi do našich mateřských skal, fotil jako o závod, vzniklo naše mnohaleté přátelství. Lezl s námi na pískovci, při zájezdech do velehor a z těch to setkávání vznikla řada jeho knih:

 

- Cesty k vrcholům

- Hindúkuš

- Schody pod vesmír

- Cesty k vrcholům

- Království slunce a ledu

 

a další…

 

Vilda Heckel se snažil zachytit okamžiky lezení za každou cenu. Při expedici do Afghánistánu v r. 1965 si naše skupina ve složení Jožo Psotka, Miloš Matras a já vybrali za cíl nejkrásnější štít v dolině Išmurch šestitisícovku Uparisinu.Vilda Heckel šel s námi. Nebudu popisovat podrobnosti, ale po značných obtížích a dvou bivacích jsme došli na západní vrchol. Na hlavní vrchol nám zbýval hřeben dlouhý asi půl kilometru. Totálně se zhoršilo počasí – mlha, vítr, sníh – to nejhorší, co může horolezce ve stěně potkat. Ihned jsme se rozhodli pro sestup. Slaňovali jsme, ustupovali navázaní na laně, pod skalní stěnou nás čekal lavinózní terén se spoustou nového sněhu. Sestupovali jsme s největším soustředěním a obavami. Ne tak Vilda. Byl nadšený, že se dostal do situace kde jde o všechno. Fotil zuřivě o sto šest. Byl problém, aby se zajistil u vyčnívajících skalek.Věděli jsme, že nám jde o život, ale Vilda nás nabádal ,,kluci utíkáte mi“.

 

Všechno nakonec dobře dopadlo, dostali jsme se do stanů u nástupu. Vilda nafotil snímky, ze kterých je vidět nervozita, obavy, stres. Ještě ale po letech nám vyčítal, že jsme měli trochu počkat. Hlavní vrchol Uparisiny jsme potom vylezli o deset dnů později.

 

 

Hindukuš 1965

 

Horolezectví se stalo jeho osudem. Skončilo nešťastnou výpravou do Peru v r. 1970, ze které ještě stačil poslat několik fotografií, před osudným zemětřesením a zničující lavinou pod Huascaránem. 

Z archívu Matthiase Großera se, přes Zdenka Konráda, vynořila na světlo Boží unikátní fotografie ze 3. přelezení Údolní cesty na Podmokelskou věž v oblasti Kapelníka ve Skaláku.

Lezcem bude s největší pravděpodobností Karl Schuck, saský lezec, který před 2. světovou válkou ve Skaláku působil a dokonce zde uskutečnil 2 prvovýstupy ( SCHUCKOVA CESTA  na Bránu a ÚDOLNÍ CESTA  na Větrník ).

Ahoj Martine. Na začátek kdybys nám, prosím, řekl, jak dlouho už lezeš a jestli si vzpomeneš na své začátky v Labáku.

 

Lezu od svých 13 let, poprvé to bylo tuším v 8. třídě základní školy v Bělé. Tenkrát byla mojí spolužačkou dcera děčínského horolezce Ládi Tůmy st. a ta mě a několik mých kamarádů přivedla do skal mezi opravdové horolezce. Do té doby jsme se potloukali po skalách v Bělé a dost amatérským způsobem zdolávali místní vrcholy s cílem zapsat se do vrcholové knížky.

 

Do Labáku jsem se dostal tak o rok nebo dva později, to už jsem byl na děčínském gymnasiu a stal jsem se členem tamějšího horolezeckého oddílu Lokomotiva Děčín. Každé úterý byla schůze a to byl vždycky zážitek! Jednak se tam scházeli pro mne tenkrát a dodnes osobnosti pískovcového lezení, počínaje Karlem Krombholzem a konče bratry Weingartlovými. To bylo místo a období, kdy jsem poznal Pítrse Laštovičku, Pavouka, Fanyho a o něco později Ríšochleba, ale i spoustu dalších a o každým bych určitě mohl dát k dobru aspoň jednu historku.

 

Nejlepší byly závěry každé ze schůzí, kdy někdo z místních rejpalů, často Petríni, zvedl ruku v diskusi a vznesl třeba dotaz, kdo se to vysral v kuchyni na horolezecké chalupě ve Žlebu. Následovala ukrutná hádka a za viníka byl téměř vždy označen někdo mimoděčínský - Poupa, parta kolem Prcase anebo jiní „nezvaní“ v Labáku.

 

Dalším nakopávacím bodem v diskusi byl Karel Bělina a jeho Vzpoura proti králi na Želvu, Edita na Tyršovku, Big Wall, vytloukání a zase vracení kruhů zpět, kde byly.

 

V té době lezení v Labáku bylo věcí odvážných a zkušených a my mlaďoši se zpočátku jen vozili na druhým. Sedma byla dobrý výkon a VIIc jen pro nejlepší. U kruhu se dobíralo, navázaní jsme byli jen v prsáku a seděli jsme v popruhu, u kruhu jsme losovali, kdo vytáhne další délku a v pytlíkách na zadku byla cigára se zapikem.

 

Karabiny z NDR byly přepychem a padali jsme do statických lan JUTA, hlavu chráněnou helmou CASIDA. Osma a sedák se postupně objevovaly a byly to vesměs doma vyrobený unikáty.

 

Ono lezení na pískovci bylo tenkrát spíš čundr s bivakem pod skalou a kytarami. Pár dobytých vrcholů za víkend a sportovné to brala spíš jen hrstka lidí. Událostí roku byl Zabilkáč a zase lezení, kytary, děčínský ležák z voskovanýho kelímku a proklepaná noc v dekáči z Prioru...

 

Ty jsi ještě zažil dobu, kdy se v Labáku dělaly cesty z čistý pozice bez navrtávání a zároveň jsi byl ve skupině prvovýstupců, kteří prosadili zavrtání ze smyčky nebo háčku, které posunulo obtížnost cest výrazně nahoru. Mohl by jsi říct z vlastní zkušenosti svůj názor na dělání cest těmito dvěma styly?

 

Zavrtávání se z čisté pozice jsem zažil v prvních letech mého lezení. Pamatuji historky o Weingartlech a Hudym, jak dvakrát ťukli do navrtáváku z čistý pozice a pak hodili dvacetimetrovou tlamu. A zase znova a znova, než se dostatečně zavrtali. Teď mluvím o ranných osmdesátých letech, kdy špička pískovcových lezců atakovala v sousedním Německu devátý a desátý stupeň pískovcové klasifikace a přesto zde v Labáku vznikaly prvovýstupy o mnoho stupňů lehčí a tím chci naznačit, že staré pravidlo - zavrtávání z čisté pozice, bylo jistou brzdou v rozvoji lezení v Labáku. Velkým průlomem v této situaci byl příchod Milana Krauskopfa. Jeho angažovanost ve změně pravidel, ve smyslu možnosti zavrtat ze smyčky, háčku, skobičky, prostě z čehokoli, co usnadnilo osazení borku a poté kruhu.

 

Před touto změnou si pamatuji navrtávání z čisté pozice s klackem v zubech, klacek byl rozštípnutý podélně a do rozštěpu klacku se skřípnul borek, čímž se uvolnila jedna ruka a mohlo se bušit kladivem do borku. No, pěknej vopruz!

 

Po tomto usnadnění při dělání cest začaly vznikat cesty typu Piva na hrad, ale i jiných staršího data. A cesty se staly lezitelnější pro ostatní lezce, protože jednodušší zavrtání znamenalo více kruhů tím, že se eliminovala snaha přelézt těžké místo jen za účelem najít místo, kde se dá lépe zavrtat.

 

Je o tobě známo, že si dělal významné prvovýstupy a přelezy cest v Labáku. Chtěl bych se zeptat na historii vzniku těchto cest. Třeba cesty Pivo na hrad na Prezidenta nebo Zákaz kouření. Kolik kruhů jste dali při prvovýstupu a kolik jste jich poté dodali? A jaké cesty ti utkvěly v paměti svojí obtížností nebo jinak, na které se nedá zapomenout?

 

Cesty Pivo na hrad a Zákaz kouření byly pro mne přelomové. Vznikly na jaře roku 1990, kdy jsem se vrátil z mého prvního lezeckého zájezdu z Francie. Moje první návštěva „Západu“ a známých lezeckých oblastí mne absolutně ohromila svojí obtížností cest a také množstvím lezců, kteří se o přelezy pokoušejí. Byl to ohromný impuls něco z toho mít i tady v Labáku.

 

Tenkrát to byl Milan Krauskopf, který razil myšlenku dělání cest pro „západní“ lezce, tedy rozumně odjištěné i když stále morální, a tak jsme se pustili i do Prezidenta. Začali jsme vlevo Pučem a posouvali se směrem do údolní stěny. Pivo na hrad bylo uděláno během jednoho dne a pro urychlení procesu jsem tenkrát tahal neuvěřitelné fláky a zavrtal se co nejdál. Dodnes si pamatuji, jak na mě zespoda řvali ať už se zavrtám, že je to už dvacet metrů pod zem. Nikdy jsem necítil potřebu udělat nějaký lezecký pomník, který by se nelezl a zabral nejlepší směr ve stěně, a tak jsme do Piva dodali asi 4 další kruhy. Tenhle styl se v podstatě odehrával po celou moji nejlepší výkonnostní éru v devadesátých letech a doufám, že cesty jsou dodnes lezitelný.

 

Ale více než aktivní prvovýstupce se cítím spíše hrdým přelezcem nových cest v Labáku, v té době hlavně z dílny tandemu Prcas x Špek. Svojí logikou, morálním aspektem a obtížností mne uchvacovaly a navíc v té době se mi moc času na dělání nových cest nedostávalo, a tak jsem se soustřeďoval spíše na přelezy. Stávalo se mi, že jsem některou z jejich cest nemohl vylézt a musel jít za autory a pak nezapomenu na šibalský úsměv Špeka nebo Prcase, když mi prozrazovali know how a já to pak dal.

 

Rád vzpomínám na dělání cesty Zákaz kouření. To byla opravdu teamová práce a navíc je to moc pěkná linie s odjištěnou spárou co tahá za ruce. A z přelezů třeba na Expo 92 na Prezidenta, kde jsem se nahoře úplně ztratil a ze zoufalství skončil u posledního kruhu na Big Wallu. Špek a Prcas mi pak poradili a bylo to.

 

Vím, že Labák je tvoje srdeční záležitost, i když teď žiješ v Irsku. Mohl bys porovnat lezení v Labáku a v Anglii?

 

Labák a lezení byla víc než polovina mého života. Bylo a je to o lidech, sportovním výkonu a odvaze, překonávání sama sebe a trumfování těch kolem. To, co mi dalo lezeni a život ve skalách, to mi pomohlo i v mém soukromém a profesním životě.

 

Teď žiji i s rodinou pátým rokem v zahraničí. Nejdříve v Anglii a nyní v Severním Irsku. Ztratil jsem pískaření se vším, co k němu patří a není to jen ten sportovní výkon, jak víš, ale našel jsem osobní a rodinnou spokojenost a upřímně si vychutnávám britský tradiční způsob lezení.  Dospět k tomuto stavu mi pomohla moje zkušenost a léta strávená na písku a potažmo v horách se skvělými lidmi z Čech.

 

Labák a vůbec písek už asi nikdy nevypudím ze svého srdce. Vždycky když přijedu na návštěvu do Čech, tak je pro mne obrovský zážitek jenom jet Labským údolím, natož si zalézt. Nicméně na Britských ostrovech existuje tradice stará stejně, jako ta saská a naše. To zrání od lehkých morálních cest až po ty sportovní mi velice pomohlo cítit se na Ostrovech brzy jako doma a najít si lezecké štěstí i v tom nepříznivém počasí a „kvakaření“ ve srovnání s Labákem a Saskem.

 

Co je úžasné v mém současném domově jsou lidi, lezci, schopni komunikovat v klidu, naslouchat jeden druhému a bez emocí se domluvit či dobrat řešení v jakékoli otázce. Ta jejich nekonečná tolerance a slušnost je balzámem na moji povahu a přesvědčení. Tím nakusuji otázku nekonečné diskuse o Mg nebo jiných problémech v lezeckých oblastech a neschopnosti se v klidu a nestranně dobrat řešení. Ale to jsem odbočil od samotného lezení.

 

V Severním Irsku mám zkušenost ze dvou možná tří lezeckých oblastí. Ani v jedné nenajdeš nýt ať ve stěně, či na štandu, jinými slovy, co si dáš, to máš. Něco jako lezení v Yosemitech.

 

Mourne mountains na jih od Belfastu jsou kopce připomínající České Středohoří s žulovými masivky na vrcholcích, dosahující výšky až 30 metrů. Nástup ke stěnám 1-2 hodiny, 90ti % vlhkost a chčije každý den. Jinými slovy, vyrazíte ráno s batohem plným lezeckého harampádí, jdete dvě hodiny bahnem a vřesem do kopce v ukrutném vichru a když dorazíte pod kvak, tak začne chcát. Idylka, že?

 

Druhá oblast je úplně na severu ostrova, asi 1,5 hodiny od Belfastu a jmenuje se Fair Head. Jsou to útesy vysoké do 120ti metrů. Parádní lezení včetně spárovýho, ale platí zde pravidlo o počasí a přístupu, jako u Mournes. Přístup je vlastně kratší, tak 30-40 minut od auta.

 

Další oblasti, jako Gola Island nebo oblasti v Doneghalu, jsou zajímavé, ale čtyři hodiny z Belfastu a počasí je ještě horší než v těch výše zmiňovaných.

 

Co se týče pocitu při lezení tradičních cest v Irsku a Británii, kdo zakusil, ví, o čem mluvím. Na písku jsem se dostal na úroveň lezce, který dokázal lézt i ty morálovější cesty, ale na písku je to o taktice rozvržení sil k prvnímu kruhu, který tam je. A je to jistota i když se nalézá v 10ti nebo 30ti metrech, ale je tam. Můžeš k němu dolézt zcela vysílen a cvaknout ho, chytit ho nebo nějak nalovit, ale furt je to pevný bod, na který se můžeš upnout. V tradičním lezení nemáš nic, jen štand na konci lanové délky. Když ti dochází síla, musíš se spolehnout na to, co jsi založil a buď si odsednout nebo hodit rypák do drátku. A to mě baví...

Kontrolu dodržování pravidel pískovcového lezení  /první písemná „Pravidla lezení v pískovcových skalních oblastech“ schválilo předsednictvo ústřední sekce horolezectví ČSTV dne 24.10.1958/  prováděly horolezecké oddíly ve „svých“ oblastech,  na úrovní ústřední sekce vznikla Komise pískovcového lezení (později pískovcová část vrcholové komise výboru horolezeckého svazu ČÚV ČSTV, protože vrcholová komise rozšířila své působnosti o nepískovcové oblasti).

 

Datum a první složení této komise se bude jen těžko zjišťovat, jisté ale je, že v sedmdesátých letech minulého století již byla plně funkční podle svého schváleného Statutu vrcholových komisí v členění na VK Český ráj /Turnov/, VK Severní Čechy /Ústí nad Labem/, VK Východní Čechy /Hradec Králové/ a VK Středočeský kraj /Praha/. 

 

Náplní těchto komisí byla evidence prvovýstupů pomocí tehdy zavedených „Protokolů o prvovýstupu“, schvalování - hodnocení prvovýstupů a registrace schválených prvovýstupů  k  začleňování do průvodců.  

 

V sedmdesátých a osmdesátých letech byl předsedou centrální Komise pískovcového lezení ústecký Vladimír Slouka, z členů si připomeňme  Vláďu Škaroupka z Náchoda.  Krajská vrcholová komise Severní Čechy  se záhy rozdělila na VK Krušnohorské oblasti (také VK SZ Čech)  a VK Jizerskohorskou. Tu VK SZ Čech vedl do roku 1972 Wolfgang Bruch /Lokomotiva Teplice/, od r.1972 ústecký Jaroslav Budín /Loko Ústí n.L., později Loko Teplice/, po něm ji v r.1977 převzal Zdeněk Kropáček /Loko Děčín/.

 

Vrcholová komise Děčín

 

Spontánně, pravděpodobně nezávisle na centrální  a  krajské komisi vznikala vrcholová komise horolezeckého oddílu Děčín. Jádru aktivně lezoucích členů, kteří byli vychováni lezeckými klasiky typu Karel Krombholz, Helmut Weigel, Heinz Weigel, Erich Wrbík a dalšími, připadala samozřejmostí morální povinnost sledovat čistotu lezení v oblastech, které HO Děčín vždy pokládal za svoje: Labské údolí, Hřensko, Bělá.

 

Tito lezci prakticky prováděli činnost pozdějších vrcholových komisí v době, kdy počty prvovýstupů byly malé, lezci se osobně v těchto oblastech znali a ještě neexistovala pozdější povinnost vyplňovat Protokoly o prvovýstupech.

 

Prvé mě dostupné materiály o VK HO Děčín jsou z roku 1971, tehdy byl předsedou komise Jaroslav Uher, já jsem se stal členem vrcholové  komise v lednu 1972. To už začínaly přípravné práce na  novém horolezeckém průvodci.

 

Současně již několik let probíhal kdysi nepředstavitelný rozvoj počtu lezců, prvovýstupů a nových horolezeckých objektů, mimo jiné i v souvislosti s úplným otevřením pohraničního zakázaného pásma /zakázané pásmo znemožňovalo od r.1953 vstup do severní části levého břehu Labského údolí, do téměř celého území oblasti Hřensko, blokovalo lezecké průzkumy a činnost v později samostatných oblastech  Vysoká Lípa, Tokání, Kyjovské údolí/.

 

V roce 1976 byli členy této vrcholové komise Jaroslav Uher, Helmut Weigel, Heinz Weigel, Ivo Nový, Petr Laštovička /st./, Zdeněk Kropáček, Jiří Šlégl, Walter Tamme, Jaroslav Sinecký a Jindřich Strauss.

 

Do okruhu působení VK HO Děčín byly zahrnuty bezprizorní nové oblasti Srbská Kamenice, Vysoká Lípa, Tokání, Kyjovské údolí a čedičový Vrabinec, pro nespokojenost s úrovní činností HO Chřibská později také spolupracovala v oblasti Jetřichovice.

 

Téměř všichni členové absolvovali školení a zkoušky ochrany přírody a stali se dobrovolným strážci ochrany přírody při CHKO Labské pískovce.

 

Vrcholová komise trpěla totálním nedostatkem kruhů, slaňáků, schránek a knížek.  Došlo k pojmenování nevýraznějších masívů a prvovýstupy na masívy se začaly projednávat podle Pravidel.

 

Stěžejní náplní práce bylo  - mimo evidenci a přezkušování protokolů o prvovýstupech -  zpracovávání nového horolezeckého průvodce. Paralelně s přípravou našeho průvodce probíhala spolupráce s autorským kolektivem pod vedením Dietmara Heinicke s tehdejší NDR. Vrcholová komise definovala názvy a hranice jednotlivých oblastí a díky spolupráci se dostala k vynikajícím mapovým podkladům /zpracovatel Helmut Paul/. Helmut a Heinz  Weigelovi se skupinou Dietmara Heinicke shlédli a přeměřili všechny v té době známě skalní vrcholy a společně předložili VK návrh, aby v našich oblastech se skalky  do limitní výše 7,5m /nebo 6,5m při obtížnosti nejlehčí cesty IV/ do průvodce vůbec nezahrnovaly. /Podle oficiálních českých pravidel se za věž pokládá „samostatný skalní útvar o minimální délce výstupové cesty 5m a obtížnosti I“./ Současně byl předložen návrh nezahrnovat mezi samostatné vrcholy skalní útvary, které jsou ve vrcholové partii vzdáleny od okrajových skal méně než 1,2m. Tato omezení kopírovala německé zásady a vedla k mnoha diskuzím a  názorovým rozepřím ve vrcholové komisi. Dalšími mnohdy rozpornými body byla správná pojmenování vrcholů,  u nichž byla známa jen původní německá jména, někdy převoditelná do češtiny jen krkolomnými názvy nebo volbou jiného pojmenování / ku příkladu dominantní věž Beckstein:  Beckův kámen - Pevnost/.  

 

Do průvodců /Kletterführer Elbsandsteingebirge Böhmische Schweiz z r.1976  a Pískovcové skály v Čechách (2) horolezecký průvodce Severní Čechy z r.1980/  se v tyto zpřísňující požadavky skutečně dostaly.

 

V lednu 1976 požádal kvůli rozporům Jaroslav Uher o ukončení své činnosti ve vrcholové komisi HO Děčín. Jaroslavu Uhrovi patří dík za spoustu obětavé práce, měl obrovskou zásluhu na výrobě měděných vrcholových krabic a zajistil výrobu většího množství stěnových a slaňovacích kruhů /bohužel se později ukázalo, že stěnové kruhy byly nedostatečně svařeny, na trhací zkoušce provedené v NDR měly zcela pevnost pouze  jako běžná duralová karabina/. Jarda Uher se v květnu 1976 stal předsedou nově vzniklé vrcholové komise  při okresním výboru horolezeckého svazu /předseda Jarda Uher –Děčín, členové  Oldřich Kovář a Václav Hercík – Varnsdorf, Zdeněk Veverka – Chřibská, Zdeněk Kropáček  - Děčín/.

 

Na výroční schůzi HO Děčín v únoru 1976 byl zvolen předsedou vrcholové komise  Zdeněk Kropáček. Členové VK byli správci oblasti:  Petr Laštovička /st./ a Walter Tamme – Bělá, Levý břeh,  Jindřich Strauss a Jaroslav Sinecký – Pravý břeh,  Helmut Weigel a  Jiří Šlégl – Hřensko, Heinz Weigel a Zdeněk Kropáček – Vysoká Lípa,Srbská Kamenice, Tokání,  Kyjovské údolí, spolupracovali  také se Zdeňkem Veverkou, správcem oblasti Jetřichovice.

 

Styl práce VK se zásadně změnil – z každé schůze VK byl pořízen písemný zápis se seznamem schválených protokolů, důvody případného neschválení,  dalšími úkoly a řešenými problémy, přílohou zápisu byl vždy  seznam došlých protokolů k prověřování, který se zápisem dostali vždy všichni členové a další dobrovolníci, aby každý mohl pomáhat s prověřováním i v oblasti, kde není  správcem.    

 

Zápisy a seznamy cest k prověření byly rozmnožovány ilegálně (používání rozmnožovacích zařízení totalitní režim hlídal), používaly se nekvalitní lihové rozmnožovací strojky a dnes je velmi obtížné je reprodukovat.

 

Zpráva o činnosti vrcholové komise HO Děčín za rok 1976     

 

Vrcholová komise HO Děčín má 9 členů. V roce 1976 bylo13 schůzí VK s průměrnou účastí 6,7. Ze všech schůzí byly pořízeny zápisy a rozeslány členům VK. Jednotliví členové VK byli pověřeni úkoly:                                                                                                                   

 

Správa  oblasti Bělá a Labské údolí - levý břeh: Petr Laštovička a Walter Tamme

Správa  oblasti Labské údolí – pravý břeh: Jindřich Strauss a Jar.Sinecký

Správa  oblasti Hřensko: Helmut Weigel a Jiří Šlégl

Správa  oblasti  Vys.Lípa, Srb.Kasmenice, Tokáň a Kyj.údolí: Zd.Kropáček a Heinz Weigel 

 

Správce materiálu: Ivo Nový

 

V průběhu roku 1976 bylo projednáno 122 prvovýstupů, v jednání je 80 protokolů.                

 

Pro potřebu projednávání byly z došlých protokolů vydávány pro členy VK a další dobrovolníky seznamy výstupů.

 

V oblastech HO Děčín bylo v roce 1976  17 nových věží, splňujících kriteria výšky (tj. 7,5 m nebo vyjímečně 6,5 m při min.obtížnosti IV) a vzdálenosti od masívu (min.1,2 m). Osazeno bylo 20 slaňovacích a 80 stěnových kruhů, průběžně byly obnovovány krabice a knížky. Nová evidence pískovcových věží byla po projednání návrhů založena u oblastí Bělá, Levý břeh a Tokáň.

 

V souladu s úkoly VK SZ Čech bylo provedeno označení přístupové cesty k Vojtěchovi. Označení dalších přístupových cest bylo projednáno se správou CHKO Labské pískovce. Jednáním s orgány ochrany přírody byly povoleny další bivaky (tábořiště) a to v údolí Čertovy vody, pod Želvou ve Velkém Pravčickém dole, u Dolského mlýna a mimo naše oblasti v Jetřichovicích  za ozdravovnou.. Odpovědnost za čistotu, pořádek a klid v okolí těchto tábořišť má náš oddíl. Při této příležitosti je nutno zdůraznit, že u orgánů ochrany přírody jsou děčínští horolezci velmi dobře zapsáni, mimo jiné pro silné zastoupení v aktivu dobrovolných pracovníků ochrany přírody. Udržení tohoto dobrého jména je naším důležitým úkolem pro budoucnost.

 

Horolezeckému svazu v NDR byl zaslán požadavek, aby  lezci z NDR zasílali naší vrcholové komisi protokoly o prvovýstupech v našich oblastech a požadavek, aby byly osazovány stěnové a slaňovací kruhy podle našich materiálových norem. Odpověd  z NDR jsme zatím neobdrželi.

 

K mapování lezených skalních masívů v roce 1976 nedošlo, přestože zahájení bylo několikrát připravováno.

 

Na úseku politickovýchovné práce byly provedeny 2 přednášky v oddíle (Historie pravidel a Výklad pravidel), projednány případy porušení pravidel, projednána v oddíle etika zápisů do vrcholových knížek, trvale působeno k ochraně přírody.

 

Vrcholová komise HO Děčín se setkává s oprávněnou kritikou na dobu prověřování protokolů.

 

Zlepšení této činnosti spočívá nejen ve zvýšení aktivity členů VK, ale i v lepší spolupráci všech děčínských horolezců. Jednou z příčin je také opožděné zasílání protokolů. Vážnou závadou hrozí být nedostatek materiálu. Jednali jsme v průmyslovce, kde jsou ochotni kruhy vyrobit, ale nemají z čeho. Apelujeme na všechny horolezce, aby se rozhlíželi kolem sebe a možnost získání materiálu oznámili Ivo Novému (nebo mu materiál přivezli). Jedná se o tyčovinu prům.16 a pasovinu 32 x 15 z kujné, dobře svařitelné oceli. Chybí i temovací materiál, dochází krabice a knížky.

 

Zvláštní problematiku přinášejí výstupy na masívy. Na masivy lze uznat takové cesty, které nejsou v rozporu se zájmy ochrany přírody a které vedou stěnou, spárou nebo kouty (nikoliv strží), nastupují od úpatí (nikoliv traverzem do vyšších částí stěny) a prostupují dlouhou, esteticky hodnotnou stěnou o minimální výšce stěny 40 m. Požadujeme, aby prvovýstupce označil nástup cesty výrazným mužíkem nebo na skálu křídou namalovaným trojúhelníčkem. Schválená cesta bude označena u nástupu bílým trojúhelníčkem. Popisy cest je nutno psát tak, aby cesta a zejména nástup bylo možno ze země dobře rozpoznat.

 

Do příští sezony si lze přát vyšší aktivitu a lepší spolupráci všech děčínských horolezců při prověřování protokolů a údržbě  zajišťovacích a vrcholových zařízení.

 

Schváleno schůzí VK 4.1.1977

 

V roce 1977 odstoupil z VK  Jindra Strauss (pravý břeh),  nahradil ho Jiří Jirman.

 

Krajská správa státní památkové péče a ochrany přírody povolila z iniciativy VK změnu v Horolezeckém řádu CHKO – bylo povoleno lezení v oblasti chráněného přírodního výtvoru Pravčická brána. 

 

Byly odesílány žebravé dopisy s žádostí o finanční dotace na výrobu jistících a vrcholových zařízení   komisím Okresního národního výboru – samozřejmě bez odpovědi.

 

Byly zpracovány korektury českého průvodce a zahájena příprava k vydání dodatků.

 

V průběhu roku 1977 měla vrcholová komise 11 schůzí, na kterých bylo schváleno 224 nových cest a variant, zrušeno bylo 42 prvovýstupů (vesměs bezvýznamné výstupy, bezvýznamné vrcholky nebo porušení pravidel). Zrušení cesty bylo vždy oznamováno autorovi. Většina protokolů byla  prověřována přímo ve skalách. Na konci roku zůstalo 48 neprověřených cest. Nových věží bylo zaevidováno 11. Založena kartotéka věží u většiny oblastí. S  představiteli saských lezců  se řešily sporné otázky. Provedeny přípravné práce k vydání průvodce po lezených masívech.  VK zajistila vytlučení kruhů ze zrušené cesty  od Arnolda na Velkém Pravčickém kuželu a stanovila podmínky pro nový prvovýstup.

 

V roce 1978 po tragické smrti Jirky Šlégla v severní stěně Eigeru je VK doplněna Zdeňkem Weingartlem (skalní oblast Hřensko). Po odstoupivším Jaroslavu Budínovi byl zvolen předsedou VK SZ Čech Zdeněk Kropáček, současně zůstal předsedou VK Děčín.

 

Opět byl Okresnímu národnímu výboru poslán žebravý dopis o celkem o 8780 Kčs na kruhy, stojany, knížky, schránky, trubkové vrtáky atd., zase bez odezvy.

 

VK zasedala 8x opět všichni dostali zápisy a seznamy cest k prověření. Došlo 162 protokolů, z toho 116 cest bylo  schváleno , zrušeno bylo 16 cest (bezvýznamné skalky, dříve lezené cesty, bezvýznamné varianty) , 40  protokolů zůstalo v jednání. Průvodce po lezených masívech se nepodařilo zpracovat. V oblastech HO Děčín je asi 500 stěnových kruhů, 300 (!) kruhů osazených v letech  1962 – 1977, které nevyhovuje požadavku pevnosti, viz RTG špatně svařeného kruhu:

 

 

 

 

Ostatní kruhy jsou buďto  staré, nebo prvovýstupové. Na obnovu je třeba 400 (!) kruhů.  Jen 140 slaňovacích kruhů odpovídá normě (výroba 1962 a 1978, asi 200  ks slaňovacích kruhů je zapotřebí. Chybí asi 150 schránek a na doplnění a výměny je třeba zhruba 120 knížek (přitom nejsou k dostání ani nekvalitní čtverečkované zápisníky.

 

V souvislosti s přílivem lezců z jiných oblastí prudce roste počet porušování Pravidel a Horolezeckého ‚řádu (lezení za mokra, lezení v nevhodné obuvi, chytání kruhů a stavění ze sedaček,  odpadky v okolí skal, používání nepovolených bivaků, pálení ohňů apod.).

 

V začátku roku 1979  byly kromě projednávání rozšíření stupňů obtížnosti řešeno porušování Pravidel lezením s umělými pomůckami (háčky).  Z tohoto důvodu byly rušeny prvovýstupy a vytloukány kruhy (Vezír – Ratata,  Karlova stěna – Divoký Romsdal, Duhová stěna – Jarní pouť,  Prezident – Dubnový kongres, Havraní věže – Zilvar z chudobince), což vedlo k řadě stížností a rozsáhlé korespondenci.

 

Objevilo se používání magnézia, které bylo spolu s požíváním háčků předloženo k posouzení vrcholové komisi horolezeckého svazu Českého ústředního výboru. Ta na své schůzi ( Adršpach, květen 1979)  požívání magnézia zakázala  (podkladem bylo mimo jiné stanovisko německého výzkumného úřadu pro ochranu před korozí v Drážďanech, odůvodňující zákaz magnezia na pískovcích NDR). Používání háčků (nejen při prvovýstupech)  ústřední VK  jednoznačně odsoudila a schválila jako důvod pro rušení cest. Schváleno bylo 77 prvovýstupů, neschváleno 8 cest.

 

V roce 1980 se podařilo projednat výjimku ze zákazu vstupu do lesů nad silnicí Děčín – Hřensko, které byly vyhlášeny ochrannými lesy podle lesního zákona.

 

Byla zajištěna oprava nedostatečně svařených kruhů, dodaných z Náchoda. Závady byly zjištěny  kontrolou na průmyslovém rentgenu u Jirky Kašáka. Z vrcholové komise odstoupil Walter Tamme,  byl nahrazen Pavlem Weingartlem z HO Česká Lípa. Žádost VK o zachování věže Koruna jeskyně byla kladně vyřízena (po pádu skal až  na silnicí Děčín – Hřensko chtěli vystrašené úřady tuto věž zlikvidovat)  a na Korunu jeskyně byla vrácena vrcholová knížka.

 

VK se zabývala problematikou  nebezpečí řícení skal a skalních bloků (ohroženými místy jsou např. hlava Jeptišky, předvrchol Večerní věže, bloky v údolní spíře na Trůn a další.

 

Schváleno bylo 21 prvovýstupů, 5 cest bylo zrušeno. Vydáno bylo 70  měděných vrcholových krabic, vyměněno bylo 25 stěnových a 5 slaňovacích kruhů. Slaňovacími kruhy není vybaveno:                           

Labské údolí   40% vrcholů,   Hřensko 28%,  Vys.Lípa 50% ,   Srb.Kamenice 25%,   Tokání 34 %,   Kyjov. údolí 65% vrcholů (průměr  u SZ Čech je 39% nevybavených vrcholů).

 

V roce 1981 odstoupili z VK Jaroslav Sinecký a Ivo Nový. Schváleno bylo 109 cest a variant, zrušeno nebo pozastaveno bylo 27 protokolů. Materiálové potíže  pomáhal řešit Jirka Kašák, který obstarával nové kruhy, RTG kontroly a opravy špatných kruhů.

 

Opakovaly se závady  v dodržování pravidel lezení – nesportovní lezení, háčky, lezení za mokra, odhazování odpadků.

 

Probíhala identifikace nestabilních skal a jejich částí, informace byly předávány vrcholové komisi SZ Čech.

 

Na začátku roku 1982 došlo k novému rozdělení správcovství oblastí:

 

Levý břeh, Bělá (Petr Laštovička /st./ a Pavel Weigartl ), Pravý břeh, Vrabinec (Zdeněk Weingartl a Rostislav Sedlický), Hřensko (Miroslav Michlík a Petr Štěpán), Vys.Lípa, Srb. Kamenice, Tokání a Kyj. údolí (Zdeněk Kropáček a Heinz Weigel).          

 

Vrcholová komise schválila 97 prvovýstupů, zrušeno bylo 13 prvovýstupů. Podařilo zajistit opravu vrcholu Jeptišky (Jindra Strauss, Petr Laštovička a další). Přeskobování cest  na Vrabinci se nepodařilo provést.

 

U Karla Běliny bylo zjištěno slaňování před prováděním prvovýstupů (Želva – Flóra, Želva – Vzdušná cesta), Bělina na písemná sdělení nereagoval. 

 

Bylo určeno umístění záchranných boxů (Vojtěch – pod SV stěnou, Východní roh – kout  mezi Vých.rohem a Ústeckou, Velký Pravčický kužel – převis SV od věže. Výroční zpráva  také konstatuje:   Do našich oblastí přichází stále více cizích lezců, toužících lézt zejména nejtěžší cesty. Jejich příliv roste při špatném počasí, kdy nelze lézt v Českém ráji. Je věcí celého oddílu, abychom dohlédli na dodržování zákazu lezení za mokra, nebo invaze cizích extrémistů bude mít pro naše nejtěžší cesty zlé důsledky.

 

V roce  1983 dochází  k zásadní organizační změně. Od 30.5.1983 přestává VK fungovat jako  oddílová komise HO Lokomotiva Děčín a po doplnění se stává komisí okresního svazu s tímto rozdělením oblastí: 

 

Bělá….Loko Děčín - Laštovička

 

Levý břeh….Doprava  – P.Weigartl

 

Pravý břeh….Loko Děčín – Hel.Weigel, Zd.Weingartl

 

Hřensko….Loko Děčín – Laštovička, Michlík

 

Vys.Lípa, Tokáň….Loko Děčín – Kropáček, Heinz Weigel

 

Srb.Kamenice….Boletice – Kropáček,  Ballik 

 

Jetřichovice….Varnsdorf -  Černý    

 

Kyj.údolí….Rumburk – Kropáček, Melo  

 

Vrabinec a ostatní nepískovcové....Boletice – Ballik

 

Vrcholová komise obdržela 82 protokolů, 61 výstupů bylo schváleno, 4 výstupy byly zrušeny.  Byly zavedeny sekční krabice ze zinkového plechu, které jsou ale malé na běžný rozměr knížek a mají atypické boční zavěšení k podstavci a tím jsou téměř nevyhovující .

 

V Labském údolí se začaly objevovat bivakové chatky lezeckých skupin (mnohdy vybavené automobilovými sedačkami a podobným harampádím) , roste počet výstupů za mokra a další porušování pravidel  a zásad ochrany přírody.     

 

V roce 1984 došlo k dalším změnám ve složení VK. Roman Cimler /Doprava / nahradil Zdeňka Weigartla a Vladislav Pelc /Loko/ nahradil Heinze Weigela. Schváleno bylo 68 protokolů, 1 neschválen. Trochu se uvolnily poměry, takže se podařilo zápisy rozmnožovat  poněkud kvalitnějším cyklostylem a ne tak ilegálně jako dříve (příloha č.1):

 

Petr Laštovička zpracoval seznam nejištěných nebo špatně jištěných cest (příloha č.2a,2b)

 

V roce 1985  bylo schváleno 119 prvovýstupů, zrušeno bylo 10 protokolů (dříve lezené bezvýznamné varianty a pod.). Bylo schváleno dodatečné přidání kruhů (Big Wall,  Žlutá růže, Vel.Tetřev-vých.hrana, Cikánská cesta, Tatranský pozdrav, Cesta na truc, Poštolčí kužel- Pastouškova cesta.

 

V Kyjovském údolí povolena minimální výška lezeckých masívů 20 m, nebudou evidována strže a komíny. Byl vydán seznam věží a masívů, na které  nelze provádět prvovýstupy bez předchozího projednání s vrcholovou komisí (příloha č.3).

 

V roce 1986 byl správcem oblasti Bělá jmenován Roman Cimler (předtím Laštovička) a oblasti Pravý břeh Petr Laštovička (předtím Cimler), kteří si vzájemně předali kartotéky a protokoly. Petr Laštovička zpracoval seznam  nejištěných nebo špatně jištěných cest (příloha č.2). Schváleno bylo  59 protokolů. Obtížnost JV cesty na Malý Pravčický kužel byla změněna na VII.

 

V roce 1987 řešila vrcholová komise potřebu výjimky ze zákazu lezení v oblasti Vrabinec, která byla vyhlášena za rezervaci. Opět byl řešen nedostatek kruhů oddíly byly vyzvány k zajišťování přímých nákladů (30.-Kč na kruh). Schváleno bylo 128 protokolů, zrušeno 5.  

 

V roce 1987 gradovalo napětí mezi vrcholovou komisí, střežící čistotu lezení, etiku  a dodržování pravidel a na druhé straně přílivem a rostoucí arogancí lezců (a to již i místních), kterým byly tyto pojmy cizí, začalo docházet k rozkolu ve VK. Problémy byly kupříkladu ve výrobě umělých chytů v údolní lomové stěně stěně Toreadora, hojném lezení s magneziem  a příprava prvovýstupů osazováním jištění (borháků) ze slanění před vlastním lezením. Zdeněk Kropáček pak na jaře 1988 odstupuje z vrcholových komisí:

 

Přestože jsem práci ve vrcholových komisích dělal dlouho a rád, vznikly v poslední době vážné komplikace, které mě po uvážení vedly k následujícímu rozhodnutí:                                 

 

Dnešním dne ukončuji svoji činnost ve vrcholových komisích a v České pískovcové komisi /komisi pískovcového lezení  výboru horolezeckého svazu ČÚV ČSTV/. Odstupuji především proto, že rozpor mezi klasickým pojetím pískovcového lezení, vyjádřeným pravidly a mezi pojetím tzv. moderním narostl do takových rozměrů, že se v jeho řešení  nemůžu dále osobně angažovat. Již v minulosti jsem měl mnoho osobních nepříjemností jen proto, že jsem vždy důsledně trval na čistotě lezení a dodržování smyslu pravidel. Nechci si dělat další osobní problémy. Ve skalách i jako předseda komisí jsem vždy odváděl největší práci – jako správce jsem spravoval nejrozsáhlejší rajony v Labských pískovcích. Za tuto práci mi nikdo nikdy ani nepoděkoval, za rozhodnutí VK jsem byl osobně osočován. Únavná je i standartní situace, že nejsou kruhy, různé materiály platím ze své kapsy včetně nákladů na cestovné, spojených s údržbou skal atd. Nikdo mi nemůže mít za zlé, že couvám, ale nemohu v tom již dále pokračovat.  Současně vystupuji z vrcholové komise a výboru horolezeckého svazu KV ČSTV a výboru horolezeckého svazu OV ČSTV Děčín.

Původ Vladimíra „Chrousta“ Procházky (23.7.1918 - 23.6.1994) byl horolezecky snad stejně zahanbující jako u Gastona Rébuffata – ten přišel do Chamonix z Marseilles, Chroust se narodil v poděbradských rovinkách. Klukovská léta však trávil v Turnově, kde ho „postihlo“ lezení po skalách, jako všechny v okolí. Bavil ho však každý sport – hlavně běh a skoky na lyžích a byl v tehdejší době „dost dobrej“ sdruženář. Laškoval i s krasobruslením, ale nakonec definitivně propadl lezení.

 

Není se co divit, jeho kamarády byli „Fifan“ Vodháněl, Joska Smítka, „Kujan“ Janků a všichni ti autoři dodnes respektovaných a lezených cest. Generace dnešních padesátníků už vnímala Chrousta jako metodika, funkcionáře, klasického a „fest“ kouřícího horolezce (pozn.: na Annapúrnu IV r. 1969 dostal od Čs tabákového průmyslu sponzorský dar 9000 ks Startek!). 

 

Obr. Vladimír "Chroust" Procházka tak, jak si jej pamětnícic pamatují.

V mládí ale musel být pěkné éro – ve svých osmnácti vyvedl dodnes těžkou a málo lezenou Barthovu spáru na Dračí zub. Ti, kdo si vzpomenou na obtáčení se pod kruhem, vědí o co jde. Řada prvovýstupů na Hruboskalsku a v Příhrazech je od Chrousta a jeho kumpánů. A jsou to cesty nejen těžké, ale velice pěkné.

 

Jen co to po válce šlo, už byl v horách. Jeho výstup Stanislawského komínem na Galerku (1946) byl zatroubením k útoku českých horolezců na „sportovní“ cesty ve Vysokých Tatrách. Potom Alpy, Kavkaz, Dolomity – to byly stupínky, po kterých se dostal až do Himálaje, kam odjel roku 1969 a svými organizačními schopnostmi dokázal pomoci splnit krásný sen nejen sobě, ale všem těm starým chlapům ze Skaláku. Dosažení vrcholu Annapúrny IV bylo prvním úspěchem českého horolezectví na nejvyšších kopcích světa.

 

Psát o Chroustových organizačních aktivitách všech možných podob by bylo stejně zbytečné, jako psát o jeho cvičitelské práci. Za všechno mluví dvě věci: pěkně dlouhá řada horolezců, kteří dodnes vzpomínají na jeho nezapomenutelná školení a jeho už dávno rozebraná kniha Základy horolezectví. Dodnes není lepší a dodnes má začínajícím horolezcům i lezcům co říct.

 

Takže, Chrouste, díky za to, že´s byl!

Obr. Jiří Mašek (6.7.1924 - 15.5.1996) na fotce Bohumila Svatoše z Údolní cesty na Růženčinu věž v Klokočí ( 24.6.1962).

 

"Velmi přesně si vzpomínám na svou první skálu. Bylo to ještě za války 19.5.1942. Jako člen Klubu českých turistů jsem vylezl na Suchých skalách dopoledne na Babu a odpoledne pak s mladoboleslavskými horolezci na Hlavní věž. Ten den jsem lezení zcela propadl. Postupně se ke mně přidávali další kluci z okolí, až nás bylo dvacet. Lezli jsme hlavně na Suchých skalách, později jsme vyráželi do Klokočí, Příhraz, Prachova… 

 

Svůj první prvovýstup jsem udělal ještě téhož roku na Suchých skalách, byla to Železnobrodská na Hlavní věž a pak ještě cestu středem stěny na Samotáře. V průběhu války jsem začal jezdit i do Skaláku, kde jsem se seznámil se Smítkou, Chroustem, Fifanem a dalšími. Joska Smítko byl velmi přísný a důkladný. Nutil nás lézt ke kruhu až do pasu, teprve potom jsme se mohli kruhu dotknout.

 

Svůj první prvovýstup v Tatrách jsem udělal v roce 1945 ve Velké studené dolině na Širokou vežu a pojmenoval „Maškova cesta. Hned po válce jsem absolvoval cvičitelský kurz na Popradském plese. V roce 1946 jsem narukoval a o rok později byl poslán na měsíc do Chamonix do horolezecké školy. Jako parťáka mi přidělili Lionela Terryho! 

 

Po návratu jsem byl převelen do Špindlerova Mlýna, kde byla vytvořena skupina lyžařů – běžců pro ZOH ve Sv. Mořici, kam jsem stejně nakonec neodjel. Ale aspoň jsem si dobře zatrénoval. 

 

V zimě 1949 jsem s Chroustem zorganizoval v historii vůbec první zimní táboření v Tatrách a ještě ten rok jsem byl poslán do Polska na Mořské oko do mezinárodního horolezeckého tábora. 

 

V roce 1952 jsme s Oldou Kopalem udělali třetí přelez Hokejky a o rok později její první zimní přelezení. V r. 1954 jsme absolvovali zimní přechod Tater za 10 dní (Kuchař, Svatoš, Cerman a já). Pak následovaly lezecké výpravy do Rumunska, Chamomix (Mont Blanc ostruhou Brenty), Rily v Bulharsku, 3x na Kavkaz, 2x na Azyl Su, na Bezingy (prvovýstup na Nakra Tau) a do Julských Alp. V roce 1967 jsem byl v expedici na Tirich–Mir do Hindúkuše (dva prvovýstupy Dych Zom 6 850 m). 

Po Annapúrně IV (1969) jsem v roce 1971 odjel na Elbrus, pak následovaly několikeré Alpy –Matterhorn a v roce 1983 Ťan Šan.

 

Kolik jsem vylezl cest a zdolal vrcholů nevím, asi se to dá počítat na tisíce, ale mne nikdy počet nezajímal, šlo mi o vlastní prožitek z lezení a požitek z překonaného strachu. Vím jenom, že se mi nikdy nechtělo z vrcholu dolů."

Psáno pro horolezeckou expozici Muzea Českého ráje v Turnově.

Mirek Černý (nar. 04 09.1946) začal lézt s bratrem Milanem. Měli chalupu v Pelešanech, proto bylo logické, že to zkoušeli už jako malí kluci. Nejprve bez lana, později s provazem, kterým děda přivazoval kozu. První opravdové lano dostali od Jardy Kysely a poté to vypuklo naostro. Cesta za cestou, věž za věží a je jich málo, na které by nestál.

 

MIlan Černý (30. 06. 1944 – 31.05.1970) začal s lezením ve Skaláku. Dá se říct od malička, neboť vyrůstal na chalupě v Pelešanech. S bratrem a ostatními slézali lehčí cesty, než dostali od Jardy Kysely opravdové lezecké lano. Rychle potom přešli do těžších cest a prvním jejich těžším výstupem byl Mézlův roh na Maják.

 

Lezení propadl docela, přelézá neuvěřitelné množství cest, včetně těch nejtěžších své doby. Je také autorem mnoha prvovýstupů na písku, má jich zaznamenáno více než osmdesát. Například,  jeho velkolepá cesta Vzkříšení na Mnicha ve Skaláku se Zdeňkem Plchem a mnoho jiných.

Známá je také cesta s Jardou Krecbachem na Papouška, Krvavé spárky v Adršpachu či Zakletá cesta s Láďou Mejsnarem na Růženku v Klokočí. Obdivuhodná je i Tatra revue na Opomenutou s Jurou Ungerem ve Skaláku. S Pavlem Pochylým má cestu na Drába na Drábských světničkách s názvem Súkromá hrana. Jeho pěkných a těžkých cest je celá řada a mohl bych popsat mnoho řádků, a přesto bych určitě na něco zapomněl.

 

Obr: S Otou Novákem u kruhu v cest2 Západní letci na Bránu ve Skaláku.

Nezahálel ani v Tatrách, kde lezl v létě i v zimě.  Proto byl po příchodu z vojenské základní služby zařazen do horolezeckého reprezentačního družstva. Následovalo lezení v Rakousku, v Turecku a v Alpách. Všude hodnotné cesty, o kterých nám rád vyprávěl. Byl ženatý a vychovával dcerku. Patřil neodmyslitelně do skalácké party a díky své neúnavné energii dokázal  lézt s velkým  počtem horolezců. Jsem rád, že jsem měl tu čest být s ním na laně, a to i při několika prvovýstupech. Neměl daleko ke slovům.  Ovlivňoval nás svým přístupem k lezení.  Vzpomínám na večerní středy na Jizerce či čtvrtky v Libereckém Parlamentu a také  na  náš strastiplný zimní výstup Údolní stěnou  Nosu v Jizerkách. Byl členem HO  Lokomotiva Liberec.

 

Na cestu do Peru se velmi těšil, svou nominaci na expedici  bral velmi vážně a poctivě  na ni s Václavem Náhlovským ml. trénoval.  Bohužel byla jeho poslední.

 

Psáno pro horolezeckou expozici Muzea Českého ráje v Turnově. 

Petr Macnar začal lézt přirozeně už jako malý kluk. Bydlel totiž v Troskovicích a skály měl za domem. Narodil se roku 1945. V učení v Turnově se sešel Bojsou Dědkem a Vaškem Chlumem. Není proto divu, že to byli v mládí jeho nejčastější spolulezci.

 

     

Obr. : Před hostincem na Suchých skalách, zleva: P. Macnar, Mil. Černý, V. Chlum      

 

Byl velkým znalcem Českého ráje, měl prolezlé kdejaké údíčko a objevil řadu do té doby nelezených věží. Takových znalců tu zatím moc nebylo. Jak mohl, byl ve skalách. Jeho kamarádská povaha bez žádného nadřazování a přirozená autorita nás k němu připoutala. Jako mladí lezci jsme ho přijali do role svého  učitele. Ukázal nám, že i ti nejlepší jsou jen normální lidé. Poradil jak na to a my s ním mohli začít lézt těžké cesty.  

Mezi jeho nejznámnější prvovýstupy s Bojsou Dědkem patří: první výstup na nelezenou věž Zvěd u Trosek a Sarkofág Bojsovou cestou. S Vaškem Chlumem ml.: první výstup na nelezenou věž Džbánek a první cesta na nelezenou věž Sáhir v Příhrazech. S Honzou Ometákem vylezl těžkou cestu na Jičínskou věž na Věžáku. Zajímavá je i Bratrská cesta na Peklo ve Skaláku s Jardou Křepelkou. 

Po osmašedesátém roce odešel trvale do Norska a pískovcové lezení v něm ztratilo jednoho z nejlepších lezců své doby. Zůstala po něm velká díra v oblasti Apoléna, kde hodně lezl a dokonale ji znal. Bez něj a Bojsy Dědka se nám historicky zmapovat tato místa podaří už jen velmi těžko. Byl jsem jeho velkým obdivovatelem.

Psáno pro horolezeckou expozici Muzea českého ráje v Turnově.

                                                                                                 

Prvovýstupy

Správa NP připravila seznam skalních objektů na území NP (viz příloha), kde navrhuje omezit tvorbu prvovýstupů. S ohledem na rozsah seznamu a potřebu seznámení s podkladem bylo domluveno, že v následujících žádostech nebude o tyto objekty žádáno. V následujících měsících (do konce roku 2022) ale proběhnou místní šetření a vysvětlení situace, případně korekce konečného seznamu. 

Pravidla pro prvovýstupce 

Správa NP požádala prostřednictvím ČHS prvovýstupce o provedení revize a kontrolu hlášení provedených prvovýstupů. Prvovýstupy s končící platností v roce 2021 budou prodlouženy o 1 rok (max. o 3 roky v případě území postiženého kůrovcovou kalamitou a dočasně omezeno v přístupu – klidová území, bývalá I. zóna).

Navržena změna pravidel
Současně povoleno max. 5 prvovýstupů; pokud budou alespoň tři dokončeny, tak se může žádat o další.

 

Oblast Kyjovské údolí a Brtníky – skalní objekt Svíčka

Nepovolený prvovýstup – byl zrušen; nebylo povoleno v rámci správního řízení. Bylo domluveno společné terénní šetření a zhodnocení situace   

 

Tisá 

informace o novém předsedovi OVK Tisá – představení na společném jednání v lednu 2022

Horoškoly
Správa NP připraví zprávu o problematických místech a jevech na jednání v lednu 2022.

K celému znění, včetně výčtu mnoha desítek pro prvovýstuopy zavíraných skal, se dostanete kliknutím na ikonu PDF.

Po 12 letech, díky chvályhodné iniciativě sdružení "Alternatives Kultur und Bildungszentrum" (AKuBiZ),  vychází vychází druhé, značně rozšířené, vydání. 

 

Trvalý zájem - zejména mladých lidí - o historické události v Labských pískovcích, Východním Krušnohoří, Horní Lužici, Žitavských horách a dalších úsecích na obou stranách sasko-české hranice, zejména o antifašistické aktivity, které trvají již 85 a více let, si zaslouží vysoké uznání, plnou podporu a velkou pozornost.

 

Od roku 2008 se asi 25 mladých lidí zabývalo událostmi v nacionálně socialistickém Německu a v sousední České republice. V pohraničí navštívili památná místa, památníky a důležité cesty a hraniční přechody popsané v této brožuře. Vzdali hold odvaze a nasazení lidí, kteří se ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století zapojili do akce. Výsledkem byl živý přehled existující literatury a dokumentace, dostupných vzpomínek a životopisů zúčastněných milovníků přírody, horolezců, turistů, turistů a horolezců ze Saska a České republiky. Ohlas byl tak velký, že od prvního výletu v roce 2008 AKuBiZ každoročně inzeruje a organizuje tematické výlety.

 

Intenzivní studium této zvláštní kapitoly o protifašistické odbojové činnosti v saském a českém pohraničí však také jasně ukazuje, že již téměř nežijí současní pamětníci, že mnohé dobové události, důležité operace a lidská pomoc jsou již dávno zapomenuty. Udržování paměti je pro živé chápání historie zásadní.

 

Zejména činnost německých a českých aktérů z Českého Švýcarska (Georg Aschenbrenner, Rudolf Hanke, Josef Prautsch a další) je zatím málo zdokumentována a nemůže být ani v této brožuře úplná, protože mnozí z nich přišli o život ve vězení nebo ve válce, případně se je nebo jejich příbuzné po přesídlení či odsunu zatím nepodařilo vypátrat. Z tohoto pohledu je tato publikace dlouho odkládanou povinností a podnětem k další seriózní výzkumné práci.

 

Přibližně 40 článků, dokumentů a úryvků ze vzpomínek shromážděných v této brožuře má všem zájemcům poskytnout autentický pohled na práci "rudohorců" v Labských pískovcích. Krátká dokumentace pěších túr mezi Sebnitz, Thomasdorf (Tomášov), Hinterhermsdorf, Schmilka, Schneeberg (Sněžník), Tyssa (Tisá) a Bahratal a v Osterzgebirge mezi Altenbergem a Zinnwaldem a přiložené mapové výřezy mají poskytnout podněty pro zajímavé pěší túry v pohraničí.

 

Achim Schindler

PS:
Vydavatel: AKuBiZ Pirna, objednávky možné přes kontakt@akubiz.de,cena 10 Euro + poštovné

Léto utíkají. Čas hojí rány a vzpomínky z minulých let stále více zakrývá opar mlhy. Podrobnosti mizí a zůstává jen rámcový obraz. Tak je tomu i s výraznou postavou mladoboleslavského horolezce Jardy Němečka, známého pod přezdívkou „Němajz".

"Kdo to vlastně byl?", ptají se mladí, kteří jeho jméno nalézají v průvodcích a ve vrcholových knížkách na nejtěžších skalních věžích. Jarda se narodil 13. 11. 1922, začal lézt asi ve dvaceti letech, tedy v době nejhlubší fašistické okupace naši vlasti. 

Mezinárodní společnost Paula Preusse definovala kritéria takto: "Tato cena se uděluje extrémním horolezcům nebo horolezkyním, kteří se během celého svého horolezeckého vývoje vyznamenali nejen vynikajícími výkony v horách, ale také v duchu filozofie Paula Preusse o volném lezení bez technických výstupových pomůcek. V horolezectví a alpinismu by se měly řídit zásadami "spravedlivými prostředky", "jít příkladem", "inovativními cíli" a "udržitelností". Základem pro hodnocení je tzv. "horolezecká životní práce", nikoli aktuální špičkový výkon. Při hodnocení se přihlíží také k vlastním publikacím oceněných a zprávám o nich v médiích. Výroční cenu věnovanou Společností Paula Preusse, sochu, navrhl Walter Angerer mladší ze Siegsdorfu u Traunsteinu."

Kromě vynikajících horolezeckých úspěchů na počátku dvacátého století proslul akademik Paul Preuß zejména tím, že se vědomě zřekl umělých pomůcek při lezení. Archivní nález zde zobrazené pohlednice Paula Preuße potvrzuje - vedle známých skutečností o působení Dr. Oscara Schustera a dalších saských horolezců v mnichovských horolezeckých organizacích - četné osobní kontakty aktivních horolezců a horolezkyň přesahující státní hranice.

Začátkem srpna 1911 se tak mladému saskému špičkovému horolezci Karlu Ullrichovi podařil druhý výstup "Preußovou stěnou" během 93. výstupu na Guglia di Brenta. Karl Ullrich se v Brentě osobně setkal s Dr. Paulem Preußem a stali se z nich přátelé. To potvrzuje i fakt, že Dr. Paul Preuß a Dr. Paul Relly poslali tuto pohlednici Karlu Ulrichovi po výstupu na Kleine Zinne 4. září 1911. mu poslal. Na oplátku Karl Ullrich "dodal" Paulu Preußovi informace o horolezectví v Saském Švýcarsku, včetně článku Otto Jünglinga "Künstliche Hilfsmittel" (Umělé pomůcky), který právě vyšel v kapesní knize "Bergheil".

Dovolujeme si Vás srdečně pozvat na vernisáž výstavy fotografií Karla Vlčka v Kamenářském domě, v Muzeu Českého ráje v Turnově ve čtvrtek 16. září 2021 od 17,00 hodin! Připraveno je občerstvení, kapela i nějaká ta show.

 

David Marek

Muzeum Českého ráje v Turnovně

PS: Kdyby někdo potřeboval úvodní informaci typu Who is Who, tak nahlédněte sem.

Povolení 2006
Povolení 2008
Povolení 2011
Povolení 2016

Doplnění 11.5.2021:
---------------------------------------------------
Na SO se objevila další kolekce "nových" skal u Valečova, tentokráte s fotkami a polohami. Po konzultaci s autorem je jasné, že jsou to většinou zdublované již zapsané skalky bez polohy a bez fotky. Během léta se v tom, v součinnosti s CHKO, bude muset udělat pořádek, berte to tedy jen jako "studijní materiál" pro finální depistáž.




Obr.1: Hradní jehla, jedna z nich ... (foto: Josef Koudelka, 2020)

 

V Zápise z jednání OVK Tisá, které se konalo 28. 5. 2014, jsou zmíněny zejména tyto body:  
- bouldering na Sněžníku a na Modříně,
- schválení / neschválení žádostí o prvovýstupy v PP Tisá, Ostrově a Rájci,
- projednány cesty německých lezců,

- změny ve složení OVK Tisá (Jan Hoblák skončil jako správce Ostrova, vše předal svému nástupci Josefovi Nežerkovi, který byl jmenován správcem a členem OVK, Daniel Hölzl je opět členem OVK). 

V sekci CVK-OVK je vystaven Zápis č. 1/2014 z jednání OVK Jizerské a Lužické hory

konaného dne 29.3.2014 na Správě CHKO Jizerské hory. Na programu byla zejména agenda prvovýstupů, údržby skal, správy sektorů (Měsíční údolí pod Kozákovem, Novoborsko), ferrata Kočičí kameny (OVK nesouhlasí), Jizerská pravidla, lezení na Drábovně a řada dalších bodů.

- Lezení na Stříbrném vrchu je povoleno na dalších 10 let s podmínkou, že v lanovém družstvu mohou lézt jen 3 lezci.

- nové cesty musí být předem odsouhlaseny jednotlivými správci daných oblastí nebo samotnou OVK a osazeny materiálem schváleným MK ČHS. Prvovýstupce si zajistí materiál ze zásob ČHS na vlastní náklady, ceny jsou velmi přijatelné. 

- Vlhošť:  žádné úpravy, ani dodělávky prvovýstupù nejsou přípustné!  Správce skal u dvou projektů cest  odstraní stávající jistící body a tím se zamezí všem snahám tyto cesty dokončit.

Zápis s nesouhlasným stanoviskem OVK Jizerské a Lužické hory k záměru vytvořit zajištěnou cestu typu via ferrata v oblasti Frýdlantského cimbuří podle návrhu, prezentovaného občanským sdružením Vodní brána (detaily najdete v  Zápisu).
 

V sekci CVK/OVK - Zápisy je lezecké veřejnosti k dispozici i poslední Zápis OVK Dubské skály z května letošního roku. V rychlosti jen hlavní body: 

- v Dubských skalách lze používat UFO,

- bude požádáno o prodloužení povolení lezení na Stříbrném vrchu, 

- materiál do skal,

- bouldery v oblasti Dubské skály (s žádnými bouldery se nepočítá)

- v oblasti oblast Vlhošť je zákaz dělání nových cest.

b) Rozhodnutím OVK z 15. 8. 2008 byla zrušena Cesta na památku Honzy Mynaříka na Valově skále. Cesta,

která je vtlačená do pásu na rozpětí rukou mezi dvě klasické cesty byla dlouhodbě terčem kritiky lezců. Vzhledem k následujícímu vývoji – dojištění cest v této lokalitě pro potřeby výcviku začínajících lezců – považuje v současnosti OVK Moravské pískovce – Vsetínsko zrušení cesty za zbytečné. Rozhodnutí o zrušení cesty nechává OVK v kompetenci 155. horolezeckého oddílu Vsetín s tím, že její zrušení za současného stavu nedoporučuje.

 

Veškeré dostupné dokumenty jsou stále přístupné v sekci CVK/OVK. Když někdo doma v šuplíku objevíte cokoliv, co se váže k činnostem bývalých VK, tak se prosím ozvěte a zachráníme to.