MIlan Černý (30. 06. 1944 – 31.05.1970) začal s lezením ve Skaláku. Dá se říct od malička, neboť vyrůstal na chalupě v Pelešanech. S bratrem a ostatními slézali lehčí cesty, než dostali od Jardy Kysely opravdové lezecké lano. Rychle potom přešli do těžších cest a prvním jejich těžším výstupem byl Mézlův roh na Maják.

 

Lezení propadl docela, přelézá neuvěřitelné množství cest, včetně těch nejtěžších své doby. Je také autorem mnoha prvovýstupů na písku, má jich zaznamenáno více než osmdesát. Například,  jeho velkolepá cesta Vzkříšení na Mnicha ve Skaláku se Zdeňkem Plchem a mnoho jiných.

Známá je také cesta s Jardou Krecbachem na Papouška, Krvavé spárky v Adršpachu či Zakletá cesta s Láďou Mejsnarem na Růženku v Klokočí. Obdivuhodná je i Tatra revue na Opomenutou s Jurou Ungerem ve Skaláku. S Pavlem Pochylým má cestu na Drába na Drábských světničkách s názvem Súkromá hrana. Jeho pěkných a těžkých cest je celá řada a mohl bych popsat mnoho řádků, a přesto bych určitě na něco zapomněl.

 

Obr: S Otou Novákem u kruhu v cest2 Západní letci na Bránu ve Skaláku.

Nezahálel ani v Tatrách, kde lezl v létě i v zimě.  Proto byl po příchodu z vojenské základní služby zařazen do horolezeckého reprezentačního družstva. Následovalo lezení v Rakousku, v Turecku a v Alpách. Všude hodnotné cesty, o kterých nám rád vyprávěl. Byl ženatý a vychovával dcerku. Patřil neodmyslitelně do skalácké party a díky své neúnavné energii dokázal  lézt s velkým  počtem horolezců. Jsem rád, že jsem měl tu čest být s ním na laně, a to i při několika prvovýstupech. Neměl daleko ke slovům.  Ovlivňoval nás svým přístupem k lezení.  Vzpomínám na večerní středy na Jizerce či čtvrtky v Libereckém Parlamentu a také  na  náš strastiplný zimní výstup Údolní stěnou  Nosu v Jizerkách. Byl členem HO  Lokomotiva Liberec.

 

Na cestu do Peru se velmi těšil, svou nominaci na expedici  bral velmi vážně a poctivě  na ni s Václavem Náhlovským ml. trénoval.  Bohužel byla jeho poslední.

 

Psáno pro horolezeckou expozici Muzea Českého ráje v Turnově.