Ahoj Martine. Na začátek kdybys nám, prosím, řekl, jak dlouho už lezeš a jestli si vzpomeneš na své začátky v Labáku.

 

Lezu od svých 13 let, poprvé to bylo tuším v 8. třídě základní školy v Bělé. Tenkrát byla mojí spolužačkou dcera děčínského horolezce Ládi Tůmy st. a ta mě a několik mých kamarádů přivedla do skal mezi opravdové horolezce. Do té doby jsme se potloukali po skalách v Bělé a dost amatérským způsobem zdolávali místní vrcholy s cílem zapsat se do vrcholové knížky.

 

Do Labáku jsem se dostal tak o rok nebo dva později, to už jsem byl na děčínském gymnasiu a stal jsem se členem tamějšího horolezeckého oddílu Lokomotiva Děčín. Každé úterý byla schůze a to byl vždycky zážitek! Jednak se tam scházeli pro mne tenkrát a dodnes osobnosti pískovcového lezení, počínaje Karlem Krombholzem a konče bratry Weingartlovými. To bylo místo a období, kdy jsem poznal Pítrse Laštovičku, Pavouka, Fanyho a o něco později Ríšochleba, ale i spoustu dalších a o každým bych určitě mohl dát k dobru aspoň jednu historku.

 

Nejlepší byly závěry každé ze schůzí, kdy někdo z místních rejpalů, často Petríni, zvedl ruku v diskusi a vznesl třeba dotaz, kdo se to vysral v kuchyni na horolezecké chalupě ve Žlebu. Následovala ukrutná hádka a za viníka byl téměř vždy označen někdo mimoděčínský - Poupa, parta kolem Prcase anebo jiní „nezvaní“ v Labáku.

 

Dalším nakopávacím bodem v diskusi byl Karel Bělina a jeho Vzpoura proti králi na Želvu, Edita na Tyršovku, Big Wall, vytloukání a zase vracení kruhů zpět, kde byly.

 

V té době lezení v Labáku bylo věcí odvážných a zkušených a my mlaďoši se zpočátku jen vozili na druhým. Sedma byla dobrý výkon a VIIc jen pro nejlepší. U kruhu se dobíralo, navázaní jsme byli jen v prsáku a seděli jsme v popruhu, u kruhu jsme losovali, kdo vytáhne další délku a v pytlíkách na zadku byla cigára se zapikem.

 

Karabiny z NDR byly přepychem a padali jsme do statických lan JUTA, hlavu chráněnou helmou CASIDA. Osma a sedák se postupně objevovaly a byly to vesměs doma vyrobený unikáty.

 

Ono lezení na pískovci bylo tenkrát spíš čundr s bivakem pod skalou a kytarami. Pár dobytých vrcholů za víkend a sportovné to brala spíš jen hrstka lidí. Událostí roku byl Zabilkáč a zase lezení, kytary, děčínský ležák z voskovanýho kelímku a proklepaná noc v dekáči z Prioru...

 

Ty jsi ještě zažil dobu, kdy se v Labáku dělaly cesty z čistý pozice bez navrtávání a zároveň jsi byl ve skupině prvovýstupců, kteří prosadili zavrtání ze smyčky nebo háčku, které posunulo obtížnost cest výrazně nahoru. Mohl by jsi říct z vlastní zkušenosti svůj názor na dělání cest těmito dvěma styly?

 

Zavrtávání se z čisté pozice jsem zažil v prvních letech mého lezení. Pamatuji historky o Weingartlech a Hudym, jak dvakrát ťukli do navrtáváku z čistý pozice a pak hodili dvacetimetrovou tlamu. A zase znova a znova, než se dostatečně zavrtali. Teď mluvím o ranných osmdesátých letech, kdy špička pískovcových lezců atakovala v sousedním Německu devátý a desátý stupeň pískovcové klasifikace a přesto zde v Labáku vznikaly prvovýstupy o mnoho stupňů lehčí a tím chci naznačit, že staré pravidlo - zavrtávání z čisté pozice, bylo jistou brzdou v rozvoji lezení v Labáku. Velkým průlomem v této situaci byl příchod Milana Krauskopfa. Jeho angažovanost ve změně pravidel, ve smyslu možnosti zavrtat ze smyčky, háčku, skobičky, prostě z čehokoli, co usnadnilo osazení borku a poté kruhu.

 

Před touto změnou si pamatuji navrtávání z čisté pozice s klackem v zubech, klacek byl rozštípnutý podélně a do rozštěpu klacku se skřípnul borek, čímž se uvolnila jedna ruka a mohlo se bušit kladivem do borku. No, pěknej vopruz!

 

Po tomto usnadnění při dělání cest začaly vznikat cesty typu Piva na hrad, ale i jiných staršího data. A cesty se staly lezitelnější pro ostatní lezce, protože jednodušší zavrtání znamenalo více kruhů tím, že se eliminovala snaha přelézt těžké místo jen za účelem najít místo, kde se dá lépe zavrtat.

 

Je o tobě známo, že si dělal významné prvovýstupy a přelezy cest v Labáku. Chtěl bych se zeptat na historii vzniku těchto cest. Třeba cesty Pivo na hrad na Prezidenta nebo Zákaz kouření. Kolik kruhů jste dali při prvovýstupu a kolik jste jich poté dodali? A jaké cesty ti utkvěly v paměti svojí obtížností nebo jinak, na které se nedá zapomenout?

 

Cesty Pivo na hrad a Zákaz kouření byly pro mne přelomové. Vznikly na jaře roku 1990, kdy jsem se vrátil z mého prvního lezeckého zájezdu z Francie. Moje první návštěva „Západu“ a známých lezeckých oblastí mne absolutně ohromila svojí obtížností cest a také množstvím lezců, kteří se o přelezy pokoušejí. Byl to ohromný impuls něco z toho mít i tady v Labáku.

 

Tenkrát to byl Milan Krauskopf, který razil myšlenku dělání cest pro „západní“ lezce, tedy rozumně odjištěné i když stále morální, a tak jsme se pustili i do Prezidenta. Začali jsme vlevo Pučem a posouvali se směrem do údolní stěny. Pivo na hrad bylo uděláno během jednoho dne a pro urychlení procesu jsem tenkrát tahal neuvěřitelné fláky a zavrtal se co nejdál. Dodnes si pamatuji, jak na mě zespoda řvali ať už se zavrtám, že je to už dvacet metrů pod zem. Nikdy jsem necítil potřebu udělat nějaký lezecký pomník, který by se nelezl a zabral nejlepší směr ve stěně, a tak jsme do Piva dodali asi 4 další kruhy. Tenhle styl se v podstatě odehrával po celou moji nejlepší výkonnostní éru v devadesátých letech a doufám, že cesty jsou dodnes lezitelný.

 

Ale více než aktivní prvovýstupce se cítím spíše hrdým přelezcem nových cest v Labáku, v té době hlavně z dílny tandemu Prcas x Špek. Svojí logikou, morálním aspektem a obtížností mne uchvacovaly a navíc v té době se mi moc času na dělání nových cest nedostávalo, a tak jsem se soustřeďoval spíše na přelezy. Stávalo se mi, že jsem některou z jejich cest nemohl vylézt a musel jít za autory a pak nezapomenu na šibalský úsměv Špeka nebo Prcase, když mi prozrazovali know how a já to pak dal.

 

Rád vzpomínám na dělání cesty Zákaz kouření. To byla opravdu teamová práce a navíc je to moc pěkná linie s odjištěnou spárou co tahá za ruce. A z přelezů třeba na Expo 92 na Prezidenta, kde jsem se nahoře úplně ztratil a ze zoufalství skončil u posledního kruhu na Big Wallu. Špek a Prcas mi pak poradili a bylo to.

 

Vím, že Labák je tvoje srdeční záležitost, i když teď žiješ v Irsku. Mohl bys porovnat lezení v Labáku a v Anglii?

 

Labák a lezení byla víc než polovina mého života. Bylo a je to o lidech, sportovním výkonu a odvaze, překonávání sama sebe a trumfování těch kolem. To, co mi dalo lezeni a život ve skalách, to mi pomohlo i v mém soukromém a profesním životě.

 

Teď žiji i s rodinou pátým rokem v zahraničí. Nejdříve v Anglii a nyní v Severním Irsku. Ztratil jsem pískaření se vším, co k němu patří a není to jen ten sportovní výkon, jak víš, ale našel jsem osobní a rodinnou spokojenost a upřímně si vychutnávám britský tradiční způsob lezení.  Dospět k tomuto stavu mi pomohla moje zkušenost a léta strávená na písku a potažmo v horách se skvělými lidmi z Čech.

 

Labák a vůbec písek už asi nikdy nevypudím ze svého srdce. Vždycky když přijedu na návštěvu do Čech, tak je pro mne obrovský zážitek jenom jet Labským údolím, natož si zalézt. Nicméně na Britských ostrovech existuje tradice stará stejně, jako ta saská a naše. To zrání od lehkých morálních cest až po ty sportovní mi velice pomohlo cítit se na Ostrovech brzy jako doma a najít si lezecké štěstí i v tom nepříznivém počasí a „kvakaření“ ve srovnání s Labákem a Saskem.

 

Co je úžasné v mém současném domově jsou lidi, lezci, schopni komunikovat v klidu, naslouchat jeden druhému a bez emocí se domluvit či dobrat řešení v jakékoli otázce. Ta jejich nekonečná tolerance a slušnost je balzámem na moji povahu a přesvědčení. Tím nakusuji otázku nekonečné diskuse o Mg nebo jiných problémech v lezeckých oblastech a neschopnosti se v klidu a nestranně dobrat řešení. Ale to jsem odbočil od samotného lezení.

 

V Severním Irsku mám zkušenost ze dvou možná tří lezeckých oblastí. Ani v jedné nenajdeš nýt ať ve stěně, či na štandu, jinými slovy, co si dáš, to máš. Něco jako lezení v Yosemitech.

 

Mourne mountains na jih od Belfastu jsou kopce připomínající České Středohoří s žulovými masivky na vrcholcích, dosahující výšky až 30 metrů. Nástup ke stěnám 1-2 hodiny, 90ti % vlhkost a chčije každý den. Jinými slovy, vyrazíte ráno s batohem plným lezeckého harampádí, jdete dvě hodiny bahnem a vřesem do kopce v ukrutném vichru a když dorazíte pod kvak, tak začne chcát. Idylka, že?

 

Druhá oblast je úplně na severu ostrova, asi 1,5 hodiny od Belfastu a jmenuje se Fair Head. Jsou to útesy vysoké do 120ti metrů. Parádní lezení včetně spárovýho, ale platí zde pravidlo o počasí a přístupu, jako u Mournes. Přístup je vlastně kratší, tak 30-40 minut od auta.

 

Další oblasti, jako Gola Island nebo oblasti v Doneghalu, jsou zajímavé, ale čtyři hodiny z Belfastu a počasí je ještě horší než v těch výše zmiňovaných.

 

Co se týče pocitu při lezení tradičních cest v Irsku a Británii, kdo zakusil, ví, o čem mluvím. Na písku jsem se dostal na úroveň lezce, který dokázal lézt i ty morálovější cesty, ale na písku je to o taktice rozvržení sil k prvnímu kruhu, který tam je. A je to jistota i když se nalézá v 10ti nebo 30ti metrech, ale je tam. Můžeš k němu dolézt zcela vysílen a cvaknout ho, chytit ho nebo nějak nalovit, ale furt je to pevný bod, na který se můžeš upnout. V tradičním lezení nemáš nic, jen štand na konci lanové délky. Když ti dochází síla, musíš se spolehnout na to, co jsi založil a buď si odsednout nebo hodit rypák do drátku. A to mě baví...