V knize „Ó Horo - historie severočeského horolezectví slovem i obrazem“ z roku 2009 narazíme na jméno Jaroslav Mlezák 38x, zdaleka nejčastěji ze všech zhruba 3000 jmen jmenného rejstříku knihy.  Stručná charakteristika z galerie významných postav v knize uvádí: 

 

Jaroslav Mlezák (nar.1924)
 

 

Všestranný a vynikající horolezec, po dlouhá léta státní reprezentant, má na svém kontě mimořádně těžké a náročné výstupy v mnoha oblastech horolezecké působnosti – od pískovcových věží až po alpské čtyřtisícovky.

Svými pedagogickými schopnostmi a neformální autoritou oslovoval generace začínajících i pokročilých horolezců převážně v ústeckém regionu. V roce 1960 byl jmenován mistrem sportu.

Jaroslav Mlezák na podzim uplynulého roku umřel, bylo mu 91 let.

Vrací se mi na něj osobní vzpomínky. Když jsem v září roku 1961 přestoupil z pražské  Slavie VŠ do horolezeckého oddílu Lokomotiva Ústí nad Labem, na první pohled jsem v něm viděl osobnost, Pana Horolezce nebo (jak jsme ve Slavii říkávali) Sáhiba. Ledaco jsem o něm již předtím četl a slyšel. Mě si povšiml až po mém návratu z vojny v srpnu 1962, kdy mě pozval k lezení (to byla pro mě veliká čest!), hned jsme si střihli údolní Dogu.

Byl vyjímečný. Jako příklad lze uvést náš výlet do zimních Tater v dubnu 1964 (tehdy se zimní výstupy ve Vysokých Tatrách počítaly až do konce dubna) na Brnčálovu chatu. S tehdejší výstrojí –železné karabiny a skoby, kované mačky (já jen desetihroté), dřevěné topůrka cepínů…

Pondělí:  Malý Kolový štít (Zadný Kopiniak) J stěnou Karoušek-Nejedlo.

Úterý:  Medená kotlina, přes sedlo Téryho kuloár a Lomnický štít Z stěnou Birkenmajer-   Kupczyk, přes Skalnaté Pleso a Svišťovku do chaty.

Středa: Malý Kežmarský štít S stěnou Stanislawského cestou, od Německého žebříku Szczepaňského variantou.

Kdo to zná, ví, o jak výživnou sérii výstupů v pár dnech jde. Podobně jsme postupovali i na pískovcích. Přelézali jsme tehdy vyhlášené cesty, občas nějaký prvovýstup. Není divu, že Jarda měl obdivovatele, ale i nepřející závistivce. Jeho ego bylo vyjímečné a pro slabší povahy možná i zastrašující. Jarda si toho byl vědom a nevynechal žádné příležitosti k potvrzování své pověsti…

Výhodou sportovních klubů Lokomotiva byla možnost cestovat prakticky zadarmo vlakem nejen do Vysokých Tater, ale do jakékoliv lezecké oblasti v ČSR a toho bylo plně využíváno. Příhrazy, Hruboskalsko,  Adršpašské a Teplické skály, Moravský kras, Pálava, ale i třeba Malá Fatra, kde jsme s Jardou stihli i nějaký prvovýstup na Orliu vežu, prostě lezecká symfonie. Vybírali jsme si a bylo z čeho. Když přišel sníh, Jarda se proměnil v lyžařského fantoma, hltajícího kilometry na štrekách mezi Telnice – Fláje - Telnice, na hřebeni Nízkých Tater, nebo na trase Ještěd – Sněžka – Liberec. Nekuřák, abstinent, denně běhal. 

Mlezák začal lézt pod hlavičkou Klubu čs. Alpistů Hradec Králové, zápis na Želvě v  Ádru z 12.6.1946 to potvrzuje:

 

 

V roce 1950 vstoupil do oddílu v Ústí nad Labem, kde se pod jeho  vlivem – jak píší historici tohoto  období – začalo měnit pojetí horolezectví z klasického na výkonnostní. 

Ačkoliv jsme spolu byli jedním z nejvýkonnějších lanových družstev, postupem doby přišly mezi nás problémy a naše cesty se rozdělily, ale doba byla taková. 

Co dodat? Pro lezce tady na severu Čech byl majákem, byl hvězdou.

 

Zdeněk Kropáček