Theodor Grohmann  (1844 – 1919)

Narodil se 27.4.1844 ve Cvikově u Krásné Lípy jako jeden ze tří synů významného textilního průmyslníka Carla Grohmanna. Rodinná firma ve Cvikově a následně v nedaleké Lindavě skvěle prosperuje. V roce 1866 se Theodor se svým starším bratrem Martinem (1840 – 1914) osamostatňují a získávají oprávnění na provoz barvírny v Bystřanech na Teplicku (bratr Johann však i do tohoto podniku spoluinvestuje. Johann v roce 1874 po smrti otce přebírá barvírny u Cvikova).

Oběma bratrům výroba kvetla a obchod se dařil. V roce 1888 kupují Martin a Theodor od hraběnky Černínové zámek v Benešově nad Ploučnicí, kde taktéž nechali vystavět v r. 1883 dvě přádelny bavlny a dvě barvírny příze (pozdější Benar). Tento podnik byl svého času největší textilní budovou v Evropě s výkonem 1000 PS a tandemovým parním strojem – největším v Čechách. Tento stroj byl během 2. světové války sešrotován.

Přes fakt, že největší majetek neměli v Teplicích, pravděpodobně díky evropskému věhlasu místních lázní a čilému společenskému životu se rozhodli bydlet právě zde. V roce 1894 Martin koupil právě osiřelou neorenesanční budovu německého klasického gymnázia v Lipové ulici (pro školu byla určena nová budova na Mont de Ligne, dnes obchodní akademie) a nechal ji Johannem Davidem Ferberem v letech 1894 - 1986 přebudovat v reprezentativní rodinné sídlo. Velkolepou okenní malbu dodal Carl de Bouché, zakladatel mnichovského ateliéru pro malbu a sklo. Od roku 1946 slouží vila teplické knihovně.

 Od 90. let podnikají oba bratři také v důlním průmyslu. Šířící se uplatnění parního stroje výrazně zvýšilo poptávku po hnědém uhlí podkrušnohorské pánve, zájem byl navíc akcelerován od poloviny století budovanou železnicí. V roce 1891 – 1892 získali bratři Grohmannové rozsáhlý komplex dolových měr u Kundratic, Podhůří, Vysoké Pece, Drmal a Dřínova, na nichž vznikl roku 1892 největší báňský podnik chomutovské a jirkovské oblasti, důl Grohmann. Důlní komplex byl původně nazván Elly, později Karel a nakonec jen Grohmann (po roce 1948 maršál Koněv). Hlavní těžní jáma Karel byla spojena vlečkou se železniční stanicí v Jezeří, kde bylo také ředitelství tohoto podniku.

Na dole Grohmann se dobývala zásekovým komorováním na zával zhruba 20 - 30 m mocná sloj uložená asi 110 m pod povrchem a obsahující uhlí o výhřevnosti až 4200 cal. Při otvírce jižního dolového pole byla roku 1899 neočekávaně naražena stará vydobytá komora o rozměrech 10 x 30 x 3 m, čímž došlo k průvalu cca 800 m3 vody a bahna, který způsobil smrt tří horníků.

Provoz na dole Grohmann dosáhl záhy značných rozměrů. Na začátku 20. století zde 390 horníků těžilo kolem 200 kt uhlí ročně, před 1. světovou válkou 500 horníků těžilo 300 kt uhlí ročně. Později se zde těžba udržovala do roku 1939 na úrovni 400 kt uhlí ročně. Pracovalo zde 750 až 800 horníků. Hospodářská krize se dolu prakticky nedotkla.

Něco málo uhlí vytěžili bratří Grohmannové povrchově v místech dnešního Lesoparku Chomutov.

Těžiště příjmů však rodina stále měla z textilek. K původní barvírně v Bystřanech nechali bratři Grohmannové v době konjuktury postavit v letech 1900 – 1901 soukárnu a následně i přádelnu na zpracování egyptské bavlny. Projektantem výstavní přádelny v secesním stylu, jejíž patra jsou nesena moderní ocelovou nýtovanou konstrukcí od firmy Franz Zimmermann ze saského Werdau, byl v letech 1906 až 1907 opět teplický stavitel Johann David Ferber. Dnes je kdysi výstavní budova továrny v havarijním stavu.

V roce 1914 umírá Martin a v roce 1919 Theodor. Martinovy synové Kurt a Hans Jörg dědí majetky na Benešovsku, (pravděpodobně). Syn Theodora Arwed (narozen 1874) byl posledním obyvatelem vily v Lipové ulici a majitel bystřanského podniku. Arwed byl s manželkou jako 71-letý po 2. světové válce vyhnán a na odchodu z města, k jehož rozvoji jeho rodina nemálo přispěla, do krve zmlácen. Rodina se do historie Teplic zapsala na větším počtu míst, než bylo dosud zmíněno. Martin Grohmann např. odkoupil v roce 1906 Lipový dvůr a Theodor byl na počátku 20. století poslancem českého sněmu a také předsedou teplické sekce Německého alpského spolku, čímž se konečně dostáváme k Theodorovým aktivitám týkajících se hor.

Mimo jiné aktivity byl Theodor zaníceným milovníkem přírody a zejména pak Stubaiských Alp, kde jako horolezec vystoupil na téměř všechny vrcholy. Pravděpodobně lezecky působil i na Tannichu a Seebergu v Krušných horách.

Grohmannhütte

V červnu 1886 se teplická sekce Německého alpského spolku rozhodla koupit pozemek pro výstavbu chaty v masívu Vedretty v nadmořské výšce 2254 m. Výstavbu chaty financuje T. Grohmann a 27.8.1887 je slavnostně otevřena. Jedná se o první přístřešek postavený v této oblasti Stubaiských Alp. Bohužel, chata byla zcela zničena lavinou hned v následující zimě. Theodor Grohmann okamžitě financuje výstavbu nové chaty opodál na bezpečnějším místě a chata po něm byla později pojmenována. V následujících letech byla několikrát chata poničena a vydrancována. Po 2. Světové válce byla předána do správy CAI Bolzano, nyní je ve správě CAI Sterzing. V letech 1998 – 2000 byla chata zcela zrekonstruována a poskytuje více než 10 lůžek i stravování. Provozována je v závislosti na počasí od začátku června do konce října. Známa je rovněž pod italským názvem Rif.  Vedretta Piana.



Teplitzer Hütte

Prakticky současně je budována 330 m nad bivakem Grohmann teplickou sekcí DÖAV  impozantní Teplická chata. Toto působivé útočiště se nachází v nadmořské výšce 2586 m a je výchozím bodem pro výlety ve skupině Montarso/ Feuerstein. Chata byla slavnostně otevřena 14 8. 1889 a byla okamžitě obležena davy horolezců. Brzy z důvodu zvýšení kapacity dochází k jejímu rozšíření a 18.8.1898 je otevřena přestavěné Neue Teplitzer Hütte. I výstavbu této chaty Theodor z velké části financuje. Po válce chata přechází do správy CAI Sterzing a je známa rovněž pod italským názvem Rif. Vedretta Pendente.

Müllerhütte

V roce 1911 převzal Theodor Grohmann finanční závazky této sousedící chaty a přispěl tak nejen k dalšímu zpřístupnění jižní části Stubaiských Alp, ale i k další existenci chaty samé. Müllerhütte leží v nadmořské výšce 3145 m a je známa též pod italským názvem Rifugio Cima Libera